L 9,28-32a Za týden po této rozmluvě vzal
Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když
se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A
hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a
mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy
obestřel těžký spánek.
Iz 6,1-10 celá země je plna jeho
slávy; Zj 7,9-17; EZ 419
Přátelé
v Kristu,
dnešní
příběh se odehrává v době, kdy už je mezi Ježíšovými učedníky velká
nervozita. Ježíš předpověděl, že bude muset trpět a být zabit. A oni teď
přemýšlejí nad těžkým osudem, který je před nimi. Trápí se nad tím, co slyšeli.
- Za týden po této rozmluvě vzal
Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když
se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A najednou to
není o utrpení, je to o slávě. Musel to být silný a krásný zážitek. Ježíš se
v modlitbě celý proměnil. Jeho tvář nabyla nového vzhledu. On, který
říkal, že bude muset mnoho trpět a pak zemřít, vypadá v tuto chvíli už
jako oslavený. Vlastně se tady v tuto chvíli ukazuje, co je Ježíš zač. Ukazuje
se jeho postata, že je Boží syn. Na jeho tváři se zjevila sláva Boží. – A ještě
něco se ukáže. Ukážou se souvislosti jeho životního osudu. Jeho utrpení nebude
něco výjimečného a překvapivého. A hle,
rozmlouvali s Ježíšem dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Tohle byli
skutečně rádcové a průvodci velmi důležití. Velcí proroci Starého zákona, a
jejich osudy byly podobné tomu, co čeká Ježíše. Oba zažili oslnivou kariéru – a
přesto ani jeden z nich nebyl ve světě úspěšný. Zažili velké trápení.
Mojžíš byl mnohokrát zatracen vlastním lidem. Eliáš pronásledován Baalovými
proroky i izraelským králem, který ho chce zabít. A ještě jedno měli ti dva
společné, a budou to mít brzy společné i s Ježíšem. Neskončili
v hrobě, hrob není jejich posledním místem. Bůh jsi je jaksi vzal
k sobě. O Mojžíši je to napsáno ještě jakoby obyčejně: „nikdo až podnes
nezná jeho hrob“ (Dt 34,6). O Eliášovi už je to napsáno okázale zázračně: nezemřel,
aby byl vzat v ohnivém voze do nebe (2Kr 2,11). Mojžíš a Eliáš byli vysvobozeni
ze svého života zde na zemi, který zůstal jakoby neukončený - Mojžíš nedošel do
země zaslíbené, v Eliášově boji musí bez přestávky pokračovat jeho žák
Elíša. Zdálo by se, že jejich snažení bylo marné, že k ničemu nevedlo. Že
žádné proměny svého okolí nedosáhli. A přece tady dnes Mojžíš s Eliášem
rozmlouvají o cestě, kterou Ježíš v Jeruzalémě dokoná. To znamená, že ji dovede k cíli. K pozemskému
cíli. Tam, kde je v lidských silách. Pravda, užitek ze života člověka, ani
toho největšího, nebývá ve světě moc vidět. Cesta člověka zde na zemi nebývá
moc dlouhá a životy většiny lidí, a tím spíše těch největších, se jeví jako
nedokončené, často jsou to předčasná úmrtí. To však není argumentem pro to, že
zlo má největší moc. Ano, ve světě je ještě stále mocné. Ale vše je zároveň v rukou
Božích. A Bůh lidské snažení dokoná po svém.
Ježíš vzal na horu sebou i
některé z učedníků, aby zážitek jeho proměnění byl i pro ně posilou a
potěšením. Před tou těžkou cestou, která je teď čeká. Ježíš se modlí, hledá
sílu v modlitbě, a ve své modlitbě se takto proměnil. Ale učedníci u toho
usnuli. Ježíš je přecenil. Chtěl je vtáhnout do své vlastní zkušenosti, aby se
posílili před tím těžkým, co je všechny čeká – v Jeruzalémě o
Velikonocích. Ale Petra a jeho druhy
místo zjevení Boží slávy obestřel těžký
spánek. - Milí přátelé, to vyprávění je nepochybně také o nás. Kdybychom
měli oči otevřené, viděli bychom Ježíšovu slávu, to, že je plný milosti a
pravdy – jak to vyzná Jan v úvodu svého evangelia (J 1,14). Možná bychom
dokonce aspoň zahlídli, že celá země je plna Boží slávy, jak to řekl už prorok
Izajáš. Ale my místo toho zavíráme oči, protože blíže před našima očima a blíže
naším myslím je špatnost světa. Jsme unaveni z toho zla, které je kolem
nás a které nás možná čeká. Jsme prostě zmoženi, unaveni ze života se všemi
jeho těžkostmi. Copak my dovedeme vidět Boží slávu ve světě a u Ježíše? Náš
zrak je zatemněn a unaven různými strachy, a pak nám taky připadá, že jen na
nás je jejich zvládnutí. Je to náš život a naše trápení.
Ježíš si přál, aby se
učedníci modlili s ním. A oni místo toho usnuli. Přemohla je jejich
slabost. A to je pro nás a pro tuto neděli v kajícím období nejdříve
připomínkou i naší vlastní slabosti. Připomenutím, jak jsme na tom. Jak vlastně
duchovně spíme. Nejsme schopni vidět Boží slávu.
A potom může být dnešní evangelium pro nás zmocněním – protože i s námi je to podle Bible tak, jako s Ježíšem. I my jsme přece boží děti. Jednou budou i naše oděvy zářivě bílé. Už dnes si to můžeme připomínat. – A potom, druhé zmocnění: i my jsme přece součástí velkých dějin Božího lidu. Nejsme asi takovými hrdiny víry, jako byli Mojžíš a Eliáš, už vůbec nemáme být jako Ježíš. A přece se o těch velkých postavách v Bibli píše, že mohou být průvodci pro náš život. Bible není příručkou pro velikány, nýbrž naopak svědectvím o tom, jak široký a rozmanitý je Boží lid. A jestliže řekneme, že jsme křesťané, znamená to: kristovci. Ti, kdo následují Ježíše Krista. V listu Židům (12,1) se píše: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. A proto můžeme pro sebe z dnešního příběhu vyčíst i realistické poznání, že třeba ani my nebudeme mít nikdy v životě pocit, že jsme svůj život ve světě završili, že jsme úspěšní. Vždyť to nezažili ani ti největší svědkové víry – ani Mojžíš ani Eliáš ani Ježíš. Prostě máme jen jít svou cestou, věrně a svědomitě. A když bude naše dokonání zde ve světě zdánlivě takové nějaké neúplné, a často to tak bývá, ve většině lidských životů, můžeme věřit, že pravé dokonání je v rukou Božích.