Ž
45,14-15; Iz 58,1-5; Zj 21,1-4
Přátelé v Kristu,
Jan Křtitel a Ježíš měli
mnoho společného. Oba vystoupili na veřejnosti skoro ve stejné době, oba
hlásali, že doba je vážná a naléhavá. A oba, Ježíš i Jan Křtitel, měli kolem
sebe své učedníky, kteří je následovali a od nich se učili. A teď se učedníci
Jana Křtitele porovnávají s učedníky Ježíšovými, a zjišťují, že ti Ježíšovi
se nepostí. Jak je to možné? Co to znamená? A tak přicházejí za Ježíšem, aby se
ho na to zeptali. „Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se
nepostí?“ A my přitom nevíme, co bylo za jejich otázkou. Byla to výtka? Ve
smyslu: také tví učedníci by se měli postit, proč je necháváš tak lehkovážné?
Anebo byli ochotni se nechat poučit: děláme to snad s postem nesprávně my,
a ty, Ježíši, jsi přišel na něco lepšího? Proč se tví učedníci nepostí? A ta
situace by nám mohla připomenout naší evangelickou svobodu, kdy jsme i my
upustili od mnoha náboženských zvyků a rituálů, které byly v dřívější
tradici. Například právě tradiční půst koná z evangelíků málokdo, narozdíl
především od římských katolíků.
Motivací evangelické svobody, velmi oprávněnou motivací je
přitom poznání, že skrze rituály se k Bohu nedostaneme. Neexistují žádné
schody do nebe, které bychom měli k dispozici, když budeme konat to či
ono. A už evangelium na mnoha místech, a především na farizejích ukazuje, že
konání zbožných skutků vede člověka spíše a možná i častěji
k záslužnictví, totiž k pocitu, že teď už jsem dost dobrý, že když
tohle a tohle vykonám, že už mám zásluhy před Bohem, že jsem vlastně sám téměř
na Boží úrovni. S touhle myšlenkou se asi mnozí farizeové také postili, a
byli svými posty známí, jak se o nich tady taky zmiňují učedníci Jana Křtitele.
A vůči takovému pyšnému pojetí křtu by se mohl Ježíš vymezit snadno. Mohl je
snadno nazvat pokrytci, když se mnozí farizeové postili především proto, aby to
na nich druzí viděli, a oni si tak získávali vážnost mezi lidmi. – Ale
připusťme, že Jan Křtitel učil své učedníky jinému pojetí postu. Teď za Ježíšem
přicházejí s otázkou učedníci Janovi, kteří se nepochybně snažili o hlubší
a plnější prožívání postu. Vždyť i Jan Křtitel sám farizeje káral, nazýval je
plemenem zmijí, když si mysleli, že skrze své náboženské výkony mohou před
Bohem obstát a utéci před přicházejícím Božím soudem (Mt 3,7n). Jan Křtitel
učil, že nikdo není spravedlivý. Každý z lidí je odkázán na Boží
slitování. A Janův půst pak vyjadřuje právě toto: jsem odkázán na Boží milost.
Svůj život nenaplním tím, co si mohu sám obstarat, čím mohu naplnit a nasytit
své tělo. Když se postil Jan Křtitel se svými učedníky, tam v poušti u
Jordánu, tak tím dávali výraz svému očekávání, že Bůh musí přijít a nasytit mě
svou milostí.
A teď to dostává třaskavost. Copak učedníci Ježíšovi takovou
touhu po Božím příchodu nemají? Nemají povědomí, že jen sám Bůh může život
člověka naplnit? Proč se tedy nepostí? A Ježíš jim na to odpoví obrazným
způsobem. Vždyť mí učedníci jsou teď se mnou na svatební hostině. To by se měli
na svatbě postit? – Ježíš je holt jiný než Jan Křtitel. Jan říká, že na svět
přichází Boží hněv. Ježíš si dovolí říct, že na svět sestoupila Boží radost. V něm
a v jeho blízkosti že je ve světě přítomná. A on je více než Jan Křtitel.
Ježíš je tady ženich a církev je jako jeho nevěsta. A učedníci Ježíšovi se
mohou v jeho přítomnosti radovat, a už zde zažívat naplnění, plnost. Kdo
to v Ježíšově blízkosti takto zažívá, po čem více by měl ještě toužit?
Proč bychom se ještě měli postit?
Pokud by tomu tak bylo, že naplno prožíváme Ježíšovu
blízkost, byla by otázka Janových učedníků brzy vyřízena. Copak se mohou
křesťané postit, když s Ježíšem zažívají už tady na zemi nebeskou hostinu?
- Ale my to tak přece jen nemáme. Někdy snad v církvi zažíváme silnou Boží
přítomnost, ale jindy a asi mnohem častěji Boží vzdálenost. A tak to měli už i
Ježíšovi učedníci tenkrát, když byl Ježíš s nimi. On je o Božím království
učil, že Boží království je mezi vámi. Ale jindy, a tady byl velmi podobný Janu
Křtiteli, jim kázal, že Boží království je blízko, ale přece jen stále před
nimi, že do něho teprve směřujeme. Učedníci sami zažívali Ježíšovu hmatatelnou přítomnost,
kdy on s nimi chodil zde po zemi, zároveň to však byla doba, kdy mu příliš
nerozuměli, kdy ho nedovedli vidět jako nebeského Ženicha. A pak byl Ježíš od
nich vzat, vystoupil k Bohu, ale učedníci až v tuto chvíli mnohé věci
pochopili. Pochopili, když vstupoval na nebe – ale jim se vzdálil. A tak se
v křesťanské víře až dodnes střídá obojí moment. Boží království je už
mezi námi - a Boží království je ještě před námi. – A pro obojí toto poznání a
prožívání také máme své rituály. (I my máme rituály, ale už samozřejmě
s tou evangelickou výhradou, že víme, že rituálem si Boží přítomnost
nepřitáhneme, nevynutíme.) Máme rituál pro ono vědomí, že Boží království je
mezi námi. Ježíš nám dnes říká: vy jste hosté na svatbě, a já jako ženich jsem
s vámi. Nejsilnější výraz to dostává při večeři Páně, kdy jsme účastníky
té nejlepší hostiny a nejvyššího naplnění. – Ale i my stále ještě mluvíme také
i o postu. A postění je pro nás výrazem toho, že Boží království je ještě stále
před námi, že my jsme na cestě k němu, výrazem touhy po tomto naplnění, po
společenství a hostině s Ježíšem. Ježíš to takto předvídal: Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich
vzat; potom se budou postit. I pro nás křesťany je užitečné se postit, když
křesťanský půst má význam tento konkrétní: touhu po Ježíšově blízkosti, po
radosti bytí s ním. A tady mohou jít stranou všechny předepsané časy a
způsoby postu. Vždyť jde o touhu, která se nedá předepsat. Touhu po Ježíši. A s touto
touhou se pak pojí také jeden docela praktický postoj: že mám odstup od všech
pozemských věcí. Vždyť poznávám, jak jsou ony slabé, aby nás naplnily. – Proto
například poslední kniha Bible, Zjevení Janovo, aby povzbudila křesťany
v těžkých časech, popisuje v krásných obrazech, jaké to bude na
nebeské hostině s Ježíšem, a pak celou Bibli zakončí výrazem silné touhy:
„Přijď, Pane Ježíši.“
Pane, nedovedeme to způsobit,
to pokorně víme,navíc jsme to my sami, kdo tě nepoznávají.
Ale v tuto chvíli tě prosíme:
je-li to tvá vůle,
dotkni se našich srdcí
a dej nám okusit pravou radost.
