Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Nevíte, jakého jste ducha

L 9,51-56 Když se naplňovaly dny, kdy měl být Ježíš vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam jej nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A šli do jiné vesnice.
Ž 131; 2Kr 1,1-17a; 1K 1,18-25

Přátelé v Kristu,
to, co tady udělali ti lidé ze samařské vesnice, je velmi špatné. Odmítli Ježíšovi a jeho učedníkům poskytnout pohostinství. V prostředí Blízkého východu je to dodnes jeden z největších možných přečinů – když odmítnete toho, kdo potřebuje nocleh a trochu jídla. Nemůžeme se proto divit učedníkům, že byli pořádně nazlobeni. Cítili potřebu se samařským pomstít. (Možná chtěli odplatit zástupně za všechny ostatní galilejské poutníky, kteří museli touto cestou procházet, když putovali do Jeruzaléma, a kterým jinověrci Samařané dělali problémy pravidelně.) - A ještě jedna okolnost učedníkům nahrávala. Ve verších, které předcházejí našemu dnešnímu vyprávění, byste mohli číst, že učedníci dovedou vykonat mocné činy. Ježíš je předtím vyslal do různých měst a dal jim sílu a moc, a oni si vyzkoušeli, jaké to je: uzdravovat nemoci, vyhánět všechny démony. Když se pak k němu vrátili, s nadšením mu vypravovali, co všechno činili. Nebyla by zrovna teď další příležitost něco z arsenálu mocných činů vyzkoušet? Nezaslouží si prohřešek Samařanů pořádný trest? Jak se říká: „Na hrubou díru hrubá záplata.“ „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby ty Samařany zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Chápeme nazlobenost učedníků, chápeme, že mají touhu uplatnit znovu tu moc, kterou vládnou. A dokonce i z biblického hlediska by se mohl takový čin jevit jako možný a správný. Učedníci se teď odvolávají na Eliáše, který opakovaně sesílal Boží oheň na vojáky nevěrného krále Achazjáše. Když jsme ten příběh ze Starého zákona před chvílí četli, možná se nám to dokonce líbilo a měli jsme i radost, když jsme slyšeli, že Eliáš měl takovou moc trestat královu zpupnost. Král Achazjáš se snaží zatknout proroka Elíáše, který kárá jeho nevěru. Ale Eliáš ukazuje, že má větší moc než král s jeho vojáky. A tak na skupiny vojáků sesílá oheň, jak se mu zlíbí, tak dlouho, dokud jeden z velitelů před ním nepoklekne a neprosí o slitování: „Kéž má nyní můj život ve tvých očích nějakou cenu!“ A není to jen v tomto příběhu - v Bibli máme i širší tradici mocných mužů Božích, kteří mluvili o trestu a také mocně trestat dovedli. - Takhle je tedy postavena dnešní situace a takovou otázku učedníci Ježíšovi položili.“Vždyť to bychom přece svedli, zahubit je, a to by si Samařané zasloužili.“ Ale Ježíš jim oponuje. Dvěma způsoby. Nejprve řekne: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A potom se obrátí a jde s nimi do jiné vesnice.

Tenhle příběh se mi vždycky líbil. Opakovaně nad ním přemýšlím a chtěl bych se z něho umět poučit. Protože si myslím, že jsme často v pokušení myslet jako ti učedníci. Chtěli bychom takovou moc víry, která by nám pomohla prosadit svou pravdu. Kéž bychom dovedli mocně prosadit své vlastní přesvědčení! Kéž bychom mohli odplácet, kde se setkáme se zjevnou nespravedlností. Kéž by šla pravda ve světě prosadit silou! Lidská hruď se dme pýchou, jestliže se dovedu ve světě prosadit. A speciálně dnešní doba to po nás vyžaduje: dravost, schopnost prosadit svou. Také leckterý křesťan si i z víry dělá prostředek, jak získat vnitřní sílu, jak si víc věřit, jak se ve světě prosadit, jak být úspěšnější. – Zatímco to, co udělá v závěru dnešního příběhu Ježíš, to vypadá jako zbabělost. On ustupuje, nic neřeší, obrátí se na patě a jde jinam. Je to rozuzlení takové nemastné neslané. A navíc to nikoho nepřesvědčí. Ti Samařané, kteří jednali špatně, se to ani nedoví. Nikdo je nepoučí a nepovede je k nápravě. Ježíš se vůči nim zachová milosrdně, ale je to milosrdenství takové nenápadné.

A právě o to v dnešním příběhu jde. O nenápadné, neokázalé, všední milosrdenství. Jde o to, že rozhodující věci se dějí ve skrytu srdce. Učedníci chtěli mocně projevit Boží moc. Chtěli trestat, ukázat moc Božího soudu. Ježíš u sebe ukazuje moc ještě větší. Moc odpuštění, moc milosrdenství. Nemůže ji projevit jinak než v několika tichých slovech, která učedníkům řekne. Je to moc, která může učedníkům připadat trochu divná. A mnoha lidem připadá až směšná: „On odpouští, protože nemá na to, aby se prosadil.“ Je to však moc toho, jehož mysl je už obrácena k Jeruzalému. Je to moc toho, který svůj život skončí na kříži. V tom vítězství, v té převaze, kterou je ovšem tak snadné přehlédnout nebo se ji i vysmát. Možná jsme podobni jeho tehdejším učedníkům, a i nám je Ježíšova taktika nepochopitelná. Jaký to má význam, že Ježíš ustupuje? Čeho tím dosáhne? Až později, po Ježíšově vzkříšení, si jeho učedníci uvědomí, jako obrovskou vnitřní sílu Ježíš měl. Jakou obrovskou vnitřní moc to totiž vždy vyžaduje, když se někdo rozhodne neubližovat druhým, ale pak i snést všechny důsledky, které to sebou přináší. Kdy se Ježíš sám stal hromosvodem lidské zloby, kdy se jeho nepřátelé budou přímo vyžívat v tom, jak snadné je ublížit jemu.- Tehdy u samařské vesnice museli učedníci změnit své plány. Museli vzdát, obětovat své představy, jak prosadit spravedlnost ve světě. Jak sebe prosadit ve světě. A podobně jako oni i my máme obětovat své plány, svou touhu po sebeprosazení, svou ctižádost – pokud to uchrání ty druhé, lidi kolem nás.

Dnešní oddíl končí tak nějak do ztracena. Ježíš s učedníky se prostě obrátili a šli hledat jinam. A tak i dnešnímu kázání sluší konec třeba nevýrazný: budiž jim výzva k milosrdenství. Výzva, abychom byli jako Ježíš ústupní, abychom netoužili po odplatě. Abychom neubližovali, dokonce ani v případech, kdy se k tomu cítíme oprávněni. Abychom byli vůči lidem milosrdní. Mnohdy to bude milosrdenství neokázalé, kdy se to ten druhý ani nedoví, kdy mu to nedojde. Kdy nás nikdo z lidí nepochválí, jak dobře jsme se zachovali. A přece má takové jednání význam – má význam před Bohem a má význam ve stínu Ježíšova kříže. Takového smířlivého ducha máme být. Jak budeme taky zpívat v následující písni: „Duše má v tichosti k Bohu se měj.“

Pane Ježíši Kriste, dej, ať rosteme z Ducha tichosti, smířlivosti, odpuštění.

Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila

L 15,3-7 Pověděl jim Ježíš toto podobenství: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.
Ž 23; Ez 34,8-14; Ř 5,5-11

Přátelé v Kristu,
má podzimní kázání, dá-li Pán Bůh a nebudete-li vy nesouhlasit, budou trochu osobnější. Budu vybírat texty z evangelia, které jsou pro mě zvlášť důležité a které mám rád. Je tomu totiž asi 25 let, co jsem uvěřil, a tak chci trochu rekapitulovat, co pro mne bylo vždycky důležité, co mě oslovilo. – A dnes jsem vybral podobenství o ztracené ovci. Dobrý pastýř jde, vytrvale hledá tu jednu ztracenou ovečkou, která se mu zatoulala pryč od jeho stáda. Ta jedna jediná mu za to stojí. On její ztrátu nepřehlédl, ale namáhavě se vydává pro její záchranu. Není to snad velké potěšení pro každého, kdo sám sebe rozpozná v takové postavě ztracené ovce? A není to snad každý z nás, že si někdy, a možná často, připadáme jako ztracení? Bůh „nechce, aby zahynul někdo z těchto maličkých.“ – Jestli si dobře vzpomínám, četl jsem tento příběh poprvé v období, kdy jsem hodně přemýšlel nad pojmem „povolené ztráty“. Určitě jste už někdy to sousloví slyšeli. Tenkrát před půlstoletím jsem jednou za týden navštěvoval vojenský výcvik na takzvané vojenské katedře, a čekal mě měsíční pobyt v kasárnách. A tady jsme se dověděli, že při vojenských cvičeních jsou jakési povolené ztráty. Totiž: počítá se s tím, že při nich může být určité malé procento vojáků zraněno, či dokonce zabito. Každý pochopí, že se něco takového může stát. Tím spíše, jestli má takové cvičení skutečně simulovat obtížné a nebezpečné situace. Aby takové cvičení vůbec mělo smysl, aby to nebyla jen taková dětská hra. Ale když jsem si uvědomil, že bych v tom malém procentu mohl být i já, kvůli nějakému cvičení, které je jen „jako“, moc dobře mi nebylo. Od té doby mi pojem „povolené ztráty“ nedělá dobře. A jsem rád, že pastýř z podobenství o ztracené ovci takto neuvažuje. Pro něho má ta jedna jediná ohromnou cenu. Je nepostradatelná. Chybí mu, nechce ji ztratit. Proto nelituje své námahy, a jde ji hledat, dokud ji nenalezne. To je velké potěšení pro nás, kteří si možná připadáme v životě ztraceni. Bůh je takový dobrý pastýř, kterému záleží na každém z nás. - A také v církvi nejde o to, aby nás tady bylo dejme tomu sto, a pak to bude v pořádku, ale Bohu jde o každého z nás jednotlivě.

Zdá se mi, že z pohledu té jedné ovce je pro nás podobenství dobře přijatelné a potěšující. I na jedné ovci záleží. Teď je ovšem v podobenství zajímavý moment těch devadesáti devíti, které byly zanechány na pustém místě. Ta zjevná nevyváženost, kterou jakoby chtěl Ježíš ještě zdůraznit. Kvůli jedné opustí pastýř devadesát devět ostatních. To je Bůh Pastýř nechá jen tak? A když si tedy zrovna nepřipadáme jako ztraceni, znamená to snad, že se nám Bůh vzdaluje? Jsme snad Bohem opomíjeni proto, že jsme docela v pohodě, a protože jeho pozornost a péči potřebují ti, kdo jsou v krizi? Ne, tak tomu není. To, že celé vyprávění soustředí na tu jednu ovečku, chce vyjádřit něco jiného. V ní se můžeme najít každý jednotlivě. Každý z nás slyší to podobenství pro sebe. Když zakusíme Boží péči, můžeme být překvapeni, kolik lásky a pozornosti věnuje Bůh právě nám. A zdá se nám, že máme výsadní místo v Boží milosti. Ale to my prostě jen nevíme, jak Bůh jedná s těmi ostatními. Připadá nám, jako by tu byl jen pro nás. To je biblický způsob, jak vyjádřit Boží všudypřítomnost, něco, co je vždy nepochopitelné. Tím, že řekne, že Boží péče se soustředí výsadně na jednu ztracenou ovci, a přitom se v té ovci může poznat každý člověk.

A tak věřím, že Bůh chce zachránit každého člověka, každou ovci, která se mu ztratila. Pokud je nějaký člověk, kterému se Boží moci nedostává, pak je možná jeho vina. Odmítá ji, třeba i neuvědoměle. Podobenství takové lidi nazývá „spravedlivými“. To jsou ti, kdo si vystačí sami. Ti, kterým absolutně nepřipadá, že by byli nějak ztraceni. Vždyť oni sami vědí, jak dobře žít, a jim připadá, že žijí spravedlivě. Často nad tou otázkou přemýšlím: existují opravdu lidé, kteří si mohou oprávněně myslet, že Boží záchranu nepotřebují? Žijí takoví lidé skutečně spravedlivě? Odpověď neznám. Když je však oslovuje Ježíš, mám velké podezření, že to myslí ironicky: „spravedliví, kteří nepotřebují pokání.“ On věděl, ke komu mluví, protože on s takovými lidmi měl vlastní špatnou zkušenost. Byli kolem něj takoví, kteří se za spravedlivé považovali, především farizeové. Oni se poměřovali, jak daleko už dospěli na cestě svatosti. Oni si mysleli, že už plní všechny požadavky zákona. A proto si připadali Bohu blízcí. Ti si rozhodně o sobě nemysleli, že jsou jako ztracené ovce. To si mysleli naopak o druhých, o lidech na okraji společnosti, o velkých hříšnících. Sami o sobě si mysleli, že už jsou Bohu blízcí a že se Bůh raduje z jejich spravedlnosti. Ale Ježíš jim oprávněně předhazuje, že oni se takto stavějí Bohu na roveň a že je to vlastně pýcha. Že nepotřebují Boha jako zachránce, jako starostlivého pastýře, že si vlastně vystačí sami. Se svou vlastní spravedlností. A tak si i my dávejme pozor, ať nás nezláká role těch, kdo už si připadají spravedliví, dobří, soběstační. Nezapomínejme na pokání, na vyznávání vlastních hříchů a vlastní slabosti. Podle dnešního podobenství je na tom lépe ovce ztracená než ta, která si myslí, že žádnou pomoc a záchranu nepotřebuje.

A nakonec: víte, o čem se v dnešním textu mluví nejčastěji – totiž tři krát? – O radosti. Když ten, kdo ji hledal, ovci nalezne, vezme si ji S RADOSTÍ na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚RADUJTE SE se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Právě tak bude v nebi RADOST nad jedním hříšníkem, který činí pokání. Kdyby křesťanství nebylo o radosti, myslím, že by mne nikdy nezlákalo. Křesťanskou víru vnímám především jako radostnou. V jejím počátku je sice naše lítost, pokání, vědomí vlastních hříchů a slabostí. Pak ale následuje poznání Boží pomoci, a výsledkem je radost – radost Boží. Bůh se raduje, že nás nalezl, že už nejsme ztraceni. Raduje se z obnoveného společenství s námi. Když nám to jako ovcím všechno dojde, bude to i důvod naší velké radosti.

Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že jsme ve svých životech někdy nebo často jako bloudící ovce.
Věříme, že ty jsi dobrý pastýř, který nás chce vést cestou života.
Chceme mít pochopení pro bloudění těch druhých, a proto odpouštíme těm, kdo nám ublížili.

Slovo milosti (Ez 34,15n)
Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.