Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

O cestě tam a zase zpátky

J 21:14-17 To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení. 15 Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?" Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Pas mé beránky." 16 Zeptal se ho podruhé: "Šimone, synu Janův, miluješ mne?" Odpověděl: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Buď pastýřem mých ovcí!" 17 Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, máš mne rád?" Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád." Ježíš mu řekl: "Pas mé ovce!
Ž 37,4-5; Gn 27, 41-44; 33, 1-4; Fp 2, 5-11
písně 119,1-4; 371; 324; 510; 606

Přátelé v Kristu,
přijíždím dnes ráno z letního tábora, kde jsou naše děti. Tématem letošních táborových 7 dní je dětská knížka Hobit – snad ji někteří znáte. Ta knížka má podtitul: „o cestě tam a zase zpátky.“ Její děj shrnu jen do dvou vět: Hobit jménem Bilbo, malá postava žijící v podzemní noře, je trpaslíky pozván na výpravu do světa. Tam zažije mnoho nebezpečí a dobrodružství, skoro přijde o život. Na té cestě mnoho získá: bohatství, ale hlavně zkušenosti, než se zase vrátí domů do své vesnice. Ale o děj teď vlastně nejde. Chtěl jsem ho uvést jen jako základní vzorec, té knihy. A stejný vzorec se opakuje také v mnoha jiných knihách a románech. Hrdina se vydá do světa, co ciziny, do dálky. Až nakonec se vrátí domů, poté, co se mu otevřely oči, poté co ve světě dozrál. Ve světě zmoudřel, prozřel na té „cestě tam a zase zpátky“.

Jestlipak jste si někdy uvědomili, že podobné příběhy máme taky v Bibli? (Například o cestách Josefových bratří do Egypta. Nebo o útěku Jákoba před bratrem Ezaem.) A jestlipak víte, že podobně je popsán například i příběh učedníka Petra? Dnes jsme četli rozhovor mezi Petrem a Ježíšem, který je už zakončením a vyvrcholením celého Petrova příběhu. Ale připomenu ještě několik zmínek z příběhů, které tomuto předcházely. Taky by se to celé mohlo jmenovat: „o cestě tam a zase zpátky.“ V Petrově případě jde o cestu z Galileje do Jeruzaléma a zase zpátky. O cestu z okrajové oblasti země do hlavního města, do centra, a zase zpátky na venkov, na periférii.

Připomínám nejdříve příběh o tom, jak se Petr poprvé potkal s Ježíšem. Tady totiž jeho cesta začala. Petr byl původně rybářem na Genezaretském jezeře v Galileji. Zde chytal ryby - to bylo jeho zaměstnání. A jednou, jakoby náhodou, se ocitl v Ježíšově blízkosti. Zrovna v okamžiku, kdy Ježíš učil na břehu jezera zástupy. A stalo se, že Petr v tu chvíli mohl Ježíšovi pomoci, totiž tak, že mu nabídl svou loďku. Na té spolu odrazili od břehu, a odtud mohl Ježíš k zástupům kázat ještě lépe, protože se na něj netlačily. – Pak Ježíš dokončil své kázání a mluvil k Petrovi. „Petře, hoď své sítě do vody.“ Petr, když to slyšel, byl nejdříve rozpačitý, ještě Ježíše neznal. Nechápal, proč mu mluví do rybaření,. Ale pak Ježíše poslechl. A udělal dobře. Když na Ježíšův příkaz hodili sítě do vody, byly ty sítě brzy plné ryb. A když to Petr uviděl, začal tušit, jakou má Ježíš moc. Ještě zdaleka nepochopil, co je Ježíš zač, ale už mohl tušit, jak mimořádný je. Z toho rybolovu Petra pojal úžas, padl před Ježíšem na kolena, dostal až strach z toho zázraku, z Ježíšovy moci, a prosil ho, aby od něj odešel, aby ho nechal být. Taky řekl slova, která si pamatujme: „Vždyť já jsem člověk hříšný.“ - Ale Ježíš ho být nenechal, naopak, povolal ho za sebou. Získal ho svým povoláním pro sebe. A Petr hned všeho nechal a šel za ním. Tak začala jeho „cesta tam a zase zpátky“.

Na cestě do Jeruzaléma pak následovalo několik příběhů, které kvůli stručnosti rozvádět nebudu. Ale doporučuji vám, vyhledejte si je a připomeňte, jak mluví o Petrově postupném zrání. Například příběhy o tom, jak Petr kráčí po moři. Jak vyznává Ježíše jako Mesiáše, ale hned ho zase zrazuje od jeho cesty utrpení. Jak s Ježíšem zažije jeho proměnění na hoře. - Ale to už se blížíme k Jeruzalému. Jakého Petra tu vidíme? On už s Ježíšem mnohé zažil. Už od něj viděl mnoho zázraků. Už je to dlouho, co byl u toho prvního, zázračného rybolovu. U zázraku, který v něm probudil sebepoznání, že je člověkem hříšným, to znamená slabým a selhávajícím. Teď před Jeruzalémem už dobře ví, že v Ježíšově blízkosti je moc. A sám si proto taky připadá silný. Jakoby nový člověk, proměněný. – Teď však slyší Ježíše mluvit zvláštně. Ježíš řekl, že ho čekají chvíle těžké, utrpení a dokonce smrt. A navíc předpovídá, že ho všichni opustí, i dokonce jeho nejbližší, i učedníci. A Petr, když to slyší, tak říká: „já ne“. Já už ne, já už jsem teď jiným člověkem. Já tě neopustím, já ti zůstanu věrný. Petr si o sobě myslí, že už osobně vyzrál. Že ví, co je pro něj důležité. Petr chce obstát. „Ježíši, i kdyby tě všichni opustili, já nikdy. Půjdu s tebou kamkoliv.“

To si Petr o sobě myslel. Připadalo mu, že je silný. Je smutné, že Petrovi to odhodlání v Jeruzalémě nevydrží dlouho. Zato Ježíšova slova se vyplní bezezbytku. Petr ho opustí, uteče. V nebezpečí zapře, že Ježíše vůbec zná. Naprosto selže. - A přece právě tady je počátek jeho zrání, jeho konverze. Jeho slzy vypovídají o zralosti více než vychloubavá slova. Hořce se rozplakal, když si uvědomil, že selhal. Že se stalo to, co Ježíš už dopředu věděl.

Ježíš ho zná lépe než on sám sebe: „Ty, Pane, víš.“ Petrova síla není někde v něm samotném, v jeho odhodlání. Od teď bude Petr vědět, že jeho posilou je být prostě v Ježíšově blízkosti. Že silný je tehdy, když plní Ježíšovo poslání.

A právě toto se ukazuje v dnešním příběhu z evangelia. - Rozhovor se odehrává už po Velikonocích a po Ježíšově vzkříšení. Odehrává se v Galileji, kam už se Petr vrátil - zpátky do svého kraje. A Petr už tady mluví jako vyzrálý muž. Ale vidíme, v čem spočívá jeho zralost, jeho moudrost: v jeho pokoře. Petr zažil a uvědomil si a přiznal si své velké a zásadní selhání. Je vděčný, že Ježíš ho teď pozvedává. Že ho nezatracuje, nepřipomíná mu jeho selhání, ale odpouští mu a dokonce mu dává úkol, poslání. V tom bude jeho síla: Petr bude vědět, že ho má Ježíš rád a že mu dal životní úkol.

Z Petrova příběhu se jistě můžeme poučit i my. Můžeme se shlédnout v jeho cestě tam a zase zpátky. A teď nemyslím na cestu ve smyslu geografickém, nemyslím na Jeruzalém a Galileu. Myslím na tu duchovní cestu, kterou Petr prošel. – Bible je totiž mimochodem i velká literatura, a evangelia zvláště. Když mluví o duchovní cestě, o duchovním zrání, tak mluví především o hluboké zkušenosti srdce. O zásadní proměně člověka, ke které člověk dospívá skrze zkušenost svého selhání, svého hříchu. Taková silná zkušenost může mít navenek podobu nějakého dobrodružství a cesty, pouti, na které něco zažijeme, co nás přinutí změnit svůj život. Ale nezáleží tolik na tom, kolik toho při takové cestě nachodí naše nohy. Podstatné je, kam se pohne naše srdce. A ta biblická duchovní cesta vede taky „tam a zase zpátky“: přes přiznání vlastní nemohoucnosti k rozpoznání Boží moci. Přes lidský pád k Božímu vyvýšení.

A tak se nebojme vydat na cestu. Možná žijeme pyšně, možná si o sobě moc myslíme a máme přebujelé sebevědomí. Většinou to rozpoznáme v nějakém svém selhání. Spolehněme se, že Ježíš nás ani pak neodsuzuje. Ani když jsme sebevíce na dně. Ježíš nám chce odpustit a zase nás postavit na nohy. V jedné epištole (2K 12,9) můžeme číst, co Ježíš řekl apoštolu Pavlovi: "Stačí, když máš mou milost; vždyť ve tvé slabosti se projeví má síla." I my můžeme podobně jako Petr a Pavel zkušenost své slabosti zužitkovat ke svému dobru. Pak budeme v pokoře plnit své poslání.

Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že v nás tvé slovo vždy probudí poznání naší slabosti, naší nevěry, připomene nám naše vlastní selhání.
Ve víře však přijímáme evangelium, že ty nás ani tady neodsuzuješ, že nám chceš dát sílu k našemu poslání. Ve tvou milost i pro sebe věříme.
A protože poznáváme, jak je odpuštění důležité pro nás, chceme ho dopřát i těm, kdo se provinili proti nám.