Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Nedělejte si starosti o zítřek

Mt 6,34 Nedělejte si starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.

Přátelé v Kristu,
všimněme si pořádně, jak nezvyklou věc nám tady Ježíš říká: Nedělejte si starosti o zítřek. To říká nám, kteří se pořád o něco staráme, kdo pořád přemýšlíme, co nás čeká, asi se mnoha věcí obáváme. Ale Ježíš řekne: Nedělejte si starosti o zítřek. Co všechno může jeho slovo znamenat pro nás v tuto chvíli? - Končíme zase jeden rok našeho života, zítra bude Nový rok s velkým N, první den celého nového roku s malým „n“. A my bychom si mohli dělat tolikeré starosti. Některé jsou nám společné. Například: jak to bude se světem v tomto roce? Postihne nás ekonomická krize? Neohrozí nás nějaká válka nebo teroristický útok? Některé velké starosti pak mají charakter osobní, a víme o nich jen my sami, nebo jen lidé z naší blízkosti – když nám dělají starost nějaká nemoc nebo ohrožení. – Ježíš řekne: Nedělejte si starosti o zítřek, o budoucnost. A my víme, že jsou lidé, kteří vnímají starosti více, a lidé, kteří vnímají starosti méně. Že jsou lidé úzkostlivější a jsou lidé lehkovážnější. Jsou to vlastnosti vetknuté hluboko v našem charakteru. Tak hluboko, že se zdají pevně dané nebo aspoň těžko k změnění. Někdo prostě je úzkostlivější a někdo zase dovede mnoho problémů jen tak přejít, jako by se ho nedotkly. A o co tedy jde Ježíši? Straní v dnešním evangeliu těm, kdo jsou lehkovážnější? Říká nám tady, abychom lehčeji házeli své starosti za hlavu? - Ne, neříká, že máme brát všechno kolem sebe lehčeji. Ne, neučí nás lehkovážnosti. – To, čemu nás opravdu chce naučit, je víra v Boha. A to, co říká dnes tady, má z víry v Boha vyplynout. Naše víra, naše důvěra v Boha by se měla také vetknout hluboko do našeho srdce, až tak, že promění i náš charakter, je-li to potřeba, zbaví nás obav a strachu, a udělá z nás více lidi naděje.

Ve dvou bodech se podíváme, o co jde v dnešním Ježíšově slově. Zaprvé: nedělejte si starosti o zítřek, protože stejně nevíte, jaký zítřek bude. Zítřek bude mít své starosti. Určitě jsme už někdy udělali zkušenost s tím, že jsme se něčeho strachovali, a ono to pak zase tak hrozné nebylo. Anebo ohrožení přišlo, ale bylo jiné, než jsme mohli vůbec předvídat. Znám paní, která před léty v Hrušově čekala povodeň, celé dny stavěla hráze kolem domu, v noci nespala a hrozila se, že už slyší příval. K jejímu domu však nakonec žádná povodeň nedosáhla. Přesto byl dům zcela zničen - tím, že mnoho dní prostě silně pršelo a protékalo přes střechu. - Slyšeli jsem o tolika lidech, jak snášejí různá utrpení: ztratili zaměstnání, mají zákeřnou nemoc, shořel jim dům. A říkáme si: jestlipak bychom to my sami zvládli, kdybychom v takové situaci byli? - Ale takové starání se nemá žádný smysl. Na spoustu věcí se prostě nemůžeme připravit. Ty věci má smysl řešit až přijdou. A můžeme věřit, že se zkouškou nám Bůh ukáže i její řešení, jak to říká apoštol: „Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ (1K 10,13) – Pokud se o to přesto snažíme, řešit budoucí starosti už teď, jsme svými vlastními mučiteli. Děláme svou cestu tímto světem ještě temnější a obtížnější, než je. Nakládáme si všechno břemeno najednou. To břemeno, které Boží prozřetelnost na nás moudře pokládá postupně: Zítřek bude mít své starosti.

Ano, říká to tu Ježíš dost pesimisticky, to je pravda. Mluví tady o starostech, o trápení. Řekne: Každý den má dost na svém trápení. Těžko někdy zažijeme den, kdy bychom se o nic nemuseli starat. Vždycky nějaké starosti přijdou. A i když jsou malé a nedůležité, dovedou se nafouknout tak, že nám zase připadá, že máme „plno“ starostí. Co s tím? – Bible na to odpovídá nadějí, že jestliže naše starosti jsou nové každý den, tak i Boží péče a pomoc se obnovují každý den. Čteme například ve Starém zákoně (Pl 3,22n) takovéto zaslíbení: „Hospodinovo je milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, Bože tvá věrnost je neskonalá.“ Patří to jaksi k naší lidské situaci, že nejsme nikdy bez starostí, bez problémů, bez těžkostí. Den za dnem jsou takové. Ale taký Boží milost je den za dnem nová! Ještě ji nemáme do zásoby, ještě nemůžeme říci, jak zvládneme všechny problémy, které přijdou – ale můžeme věřit, že Bůh nás neopustí, a bude s námi. V té situaci. „Se zkouškou vám dá i sílu, abyste mohli obstát.“ - Tak nás Bůh učí spoléhat se na něj neustále. Každého dne se taky máme s důvěrou modlit. A prosit o Boží posilu, o moudrost, o trpělivost. O zkušenost Boží lásky. Naše denní modlitba nám pak může dát sílu k unesení starostí toho kterého dne, dát nám zbraně proti pokušením, které nám hrozí právě teď.

Dnešní slovo z evangelia mluví vlastně proti tomu, abychom se snažili být jako Bůh. Nesnažme se být vševědoucí a předjímat všechny starosti. Nesnažme se být všemohoucí v jistotě, že lehce sami zvládneme všechno, co přijde. Nesnažme se být jako Bůh, a místo toho se učme Bohu důvěřovat. Nedělejte si starosti o zítřek. A místo toho si všímejme spíše, jaká je naše dnešní síla, naše dnešní práce, naše dnešní možnosti. Všímejme si toho, co máte dělat teď. Dělejme to, co máte dělat dnes. A připomínejme si k tomu každý den zaslíbení, že Bůh je s námi, jako pomoc a záštita. Pěkně to zpíváme v písni, která už po několik let patří k bohoslužbám posledního dne v roce: „Bůh je dnes s námi, svědčí naše víra, a bude s námi každý nový den.“

zazpívejme tu píseň nyní jako modlitbu (DEZ 697)

Dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci

Mk 13,32 O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. 33 Mějte se na pozoru, neboť nevíte, kdy ten čas přijde. 34 Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. 35 Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; 36 aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. 37 Co vám říkám, říkám všem: Bděte!"


Přátelé v Kristu,
jsme v adventním období, kdy říkáme, že čekáme druhý příchod Krista – vždyť on sám, náš Pán, to slíbil, že přijde, jako naplnění a završení lidských dějin. Přijde v moci a promění celý náš svět. My jako křesťané na jeho příchod čekáme. A většinou se s takovým čekáním spojují také velké otázky. Možná taky velké pochybnosti. Chtěli bychom například vědět, kdy Ježíš přijde. Kdy konečně? Jak to, že na něho církev čeká už tak dlouho, a on stále nepřichází? Anebo bychom chtěli vědět, jaké to bude, jednou, až Ježíš skutečně přijde? Jaké to bude v Božím království? A bude taky nějaké peklo? – ptáme se možná bázlivěji, ale přece.

Je v evangeliu nápadné, že na takové otázky nedává žádné určité odpovědi. Už Ježíše se jeho učedníci několikrát ptali, kdy ty poslední dny přijdou, a on jim sice odpovídá, a probudí v nich očekávání blízkého konce, ale nadto jim říká, že jim žádnou určitou odpověď dát nemůže, žádnou pomůcku k vypočítání konce světa – vždyť o onom dni nikdo neví, ani on sám, poví Ježíš o sobě, ani andělé v nebi, jenom Bůh Otec sám, a Bůh nechává toto rozhodnutí o konci světa ve své pravomoci. Věřme, že v moudré, spravedlivé a milostivé pravomoci. – A když bychom chtěli získat konkrétnější odpovědi na tu druhou velkou otázku, jaké to bude jednou, až bude náš svět souzen a proměněn, je to jen mylné zdání, že na to Ježíš odpovídá konkrétněji. Máme sice v evangeliu různá podobenství o Božím království, máme tam barvitá líčení, od těch nadějných, že Boží království bude jako velká hostina, až po ta temná, že zavržení půjdou tam, kde je pláč a skřípění zubů. Najdeme v Ježíšových slovech mnoho obrazů o Božím království, a přece musíme nakonec říci, že si Ježíš nechává odstup od toho, aby říkal: takhle a takhle to bude. Vždyť Ježíš i tady ví, že tyto věci přesahují všechny lidské představy. Že prozatím můžeme vidět jen jakoby v zrcadle, jen jakoby v hádance. Ježíš svobodně jako pomůcky svého učení používá různé představy, i navzájem odlišné, třeba tu, že soud probíhá v okamžiku jednotlivé lidské smrti, vzpomeňme například na podobenství o boháči a Lazarovi (L 16,19-31), a vedle této představy je v evangeliu použita taky odlišná, že Boží soud bude najednou pro všechny lidi, jak o tom čteme v podobenství o posledním soudu (Mt 25,31-46), kdy budeme všichni najednou shromážděni na velké pláni. Můžeme se komplikovaně snažit dávat ty obrazy dohromady a konstruovat jednotný obraz Božího království, ale jsem přesvědčen, že Ježíš si s tím hlavu nelámal, protože věděl, že je vše nakonec v moci Boží, a že Boží moc převyšuje každou lidskou fantazii, a hlavně Bohu důvěřoval, že jeho vůle je dobrá, ať už bude její konkrétní dovršení jakékoliv.

Ježíš nám na takové velké otázky konkrétní odpovědi nedává. A místo toho nás chce přivést k jiným věcem. Jsem přesvědčen, že nás chce odvést od neplodného fantazírovaní o takzvaně „velkých“ věcech, a že chce obrátit naší pozornost k věcem zdánlivě obyčejnějším, ale zato ve skutečnosti důležitějším. Každopádně naše dnešní podobenství je právě takové. Ježíš k nám v dnešním evangeliu mluví ve slovech obyčejných, mluví o našich všedních věcech lidských. A přece, jaká ve v tom ukrytá síla. - Ježíš říká, že je to s námi křesťany jako se služebníky pána, který opustil svůj dům. Ježíš vstoupil na nebesa, říkáme ve vyznání víry, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Dnešní podobenství poví, že prostě opustil svůj dům, svět, který mu patří, a že zanechal nás, abychom svět spravovali, jako služebníci v domě. Než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci.

Sotva se náš úkol tady na světě dá vyjádřit nějak civilněji. Každý z nás zde má svou odpovědnost. Každý z nás má na světě nějaký úkol. Přitom máme povolání rozdílná, jako ani služebníci v domě nedělají všichni to stejné, a je potřeba pro takovou správu domu dělat různé práce. Každý z nás má svůj vlastní úkol, který třeba může poznat jen on sám. A druzí mají zase jinou práci, odlišnou. Děláme chybu, když užitečnost druhých srovnáváme s tím, co máme za úkol my sami, a když zase naopak svou vlastní užitečnost poměřujeme tím, kolik toho zvládnou jiní. Lepší je uvědomit si, že každý z nás má svou vlastní odpovědnost. A každý ze služebníků je zodpovědný za svou práci. Za svou vlastní práci, to především. Taky ne za celkový stav světa, ale za svůj malý podíl práce, který dostal. - Myslí, že je to připomenutí velmi moderní a aktuální, že každý z nás má odpovědnost za svou práci. A že je to odpovědnost před Ježíšem Kristem. Budeme se mu zodpovídat, slyšíte to v tom slově, budeme mu odpovídat, když se nás jednou bude ptát, jak jsme žili svůj život. Zda jsme věrně a vytrvale dělali, co dělat máme. – Jestli se nepletu, je nebezpečí dnešní doby především v tom, že nám připadá, že jsme té naší odpovědnosti zbaveni. Podle televizních zpráv se zdá, že důležité věci světa se rozhodují jinde, kdesi na summitech a politických grémiích, v zasedacích síních představenstev. Jako by na obyčejných běžných jednotlivcích nezáleželo. Jiný příklad: své děti posíláme do škol, kde jsou vyučovány. A zapomínáme, že výchova je důležitější než vědomosti. V neděli je posíláme do Nedělní školy, a to ještě v lepších případech. A někdy zapomínáme, že výchova k víře musí mít svůj základ v rodině. A ještě jinými způsoby zapomínáme na svou podstatnou zodpovědnost, přemýšlejte sami kdy a kde. Naproti tomu nám Ježíš dnes připomíná, že máme každý svou vlastní zodpovědnost.

Jak se to vůbec může stát, že zapomínáme, že máme zde na světě svůj vlastní úkol? Jak to, že si někdy připadáme nedůležití, jako by nezáleželo na tom, co uděláme a co neuděláme? Zapomínáme na svou odpovědnost, protože se nám často stává, jako bychom ve svých životech spali. To je druhá věc, kterou bych chtěl z dnešního evangelia zdůraznit. Ježíš tady třikrát opakuje svou výzvu: Bděte. Vyzývá nás tolikrát k bdělosti, protože se nám běžně stává, že jsme nebdělí. Naše oči jsou často otevřeny jen zdánlivě. Může se stát, že naše uši ve skutečnosti neslyší, co slyšet mají, a naše srdce že jsou necitlivá. Chodíme světem jako mátožní, a přehlížíme důležité věci. Přehlížíme například, kolik obdarování jsme dostali. Přehlížíme příležitosti k dobrým činům, k dobrým slovům. Někdy jsme jako opilí, například zpití svými úspěchy. Zapomínáme na to, že máme zde na světě úkol, zapomínáme nebo jsme už na to zapomněli úplně. Žijeme neuvědoměle, ani se nehodí říci, že žijeme jako zvířata, protože i ta hovádka Boží vědí, co mají dělat, a svými životy Pána Boha chválí. Člověk je na tom často hůř než zvířata, když místo svého Božího povolání se nechává manipulovat různými jinými hlasy, nebo ho otupují různé strachy a obavy a lhostejnost. Do toho všeho Ježíš říká: Bděte. Aby vás Pán vašich životů nenalezl spící, až znenadání přijde.

Když jsem na začátku říkal, že nám evangelium nedává odpověď na velké otázky, myslel jsem to tak, že nám nedává odpovědi na otázky, které jsou velké jen zdánlivě. Jsou totiž větší a důležitější otázky. A jedna z nich, moderně řečeno, zní: jaký je smysl mého života? Dnešní evangelium nám na takovou otázku dává odpověď. Velkou odpověď, když to domyslíme. Ježíš řekne, že máme každý vlastní zodpovědnost. To je přece ohromná myšlenka. Je to myšlenka o smyslu našeho života, tady na zemi, a v čase, který je nám z Boží milosti dán. Domýšlejme ji prosím každý sám u sebe. Každému z nás dal Ježíš odpovědnost za vlastní práci.

Děkujeme ti, Pane Ježíši, že náš život zde na zemi má smysl,
že máme každý své vlastní povolání, povolání od tebe.
Probouzej nás, ať jsme si toho stále vědomi.

SMÝŠLEJTE O SOBĚ STŘÍZLIVĚ

Ř 12,3 Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míry víry udělil každému Bůh.

Přátelé v Kristu,
dnes budeme mluvit o pýše. O tom, když někdo sám sebe povyšuje. Když se dělá lepším, než ve skutečnosti je. Když má sám o sobě přehnané sebevědomí. – Přemýšlejme na začátku, jak je to se sebevědomím v dnešní době a dnešním světě? Na jedné straně nás naší rodiče pravděpodobně učili, že si o sobě nemáme moc myslet. A my to zase učíme naše děti: „nebuď namyšlený, nebuď pyšný“. A používáme výstižné úsloví o „pýše, která předchází pád“. – Na druhé straně po nás svět ovšem vysoké sebevědomí vyžaduje. Hledáte třeba práci a připravujete se na výběrové řízení. Tady se přímo předpokládá, že budete mluvit především o tom, jak jste dobří, jak skvělé jsou vaše schopnosti. A pokud něco nezvládáte, musíte být ochotni se to rychle doučit. I naše děti zároveň chválíme a snažíme se v nich pěstovat „zdravé“ – a to zase znamená „vysoké“ – sebevědomí. Aby se ve světě uplatnily. Zdá se, že se lépe daří tomu, kdo má své ego pořádně nafouknuté. - Vždycky mě zlobilo taky to, že i mnohé směry, které si říkají duchovní, nabízejí lidem především to, že jim zvýší sebevědomí. Jsou to různé metody, které vás chtějí přivést k tomu, aby jste si uvědomili, jak jste silní, dobří, schopní. Pořádně se nadechněte a choďte s hlavou vztyčenou. - A zdálo by se, že takových lidí dnes skutečně chodí po světě hodně, aspoň po té úspěšné části světa. V takové světě pak ovšem i církev chce být sebevědomá. I křesťané chtějí být ctižádostiví a úspěšní. A pak jsou někteří namyšlení a myslí si o sobě víc, než jsou, přesně tak, jak o tom mluví Pavel. Pyšní, nafoukaní, sami sebe povyšující. Co s tím? Jak o tom kázat? Máme kázat proti tomu, proti pýše? Z kázání by mohlo být veliké pokárání: moc si o sobě nemyslete. Buďte pokorní. Myslete na své slabosti a hříchy.

Apoštol Pavel však dnes volí jiný způsob řeči. Tady není pokárání. Pavel nemluví proti pýše slovy tvrdými a káravými. Podívejte se, co je tady dnes napsáno: Pavel o sobě říká, mluví na základě milosti, která mu byla dána. Myslí tady na Boží milost, která ho pozvedla, na Boží sílu, která ho zmocnila k jeho zvěstování. A jestliže Pavel sám zakusil Boží milost, z které jedině žije, jak by mohl poučovat druhé jinak, než také milostivě? Mysleli bychom možná, že pýchu pyšných je třeba odsoudit: nesmíte být pyšní. Pavel tady však mluví spíše o osvobození od pýchy: vy nemusíte být pyšní. Vy si o sobě nemusíte moc myslet, protože to nejsou vaše schopnosti, které by určovaly cenu vašeho života. V očích Božích máte cenu, Bůh vás má rád. Z jeho milosti žijete, ne ze svých zásluh. Z jeho milosti jste co jste. Vy si můžete ulehčit od své pýchy. Pýcha je totiž obrovským břemenem. Kdy se pořád musíte snažit, abyste dobře vypadali, abyste v očích druhých neklesli, aby vás uznávali. Kdy si i sami o sobě chcete myslet, jak jste dobří, dost dobří, a potlačujete myšlenky na své slabosti a viny. Obrovské břemeno to může být, když pořád jen nadzvedáváte své ego. Pavel na to řekne: nesmýšlejte o sobě výše, než je vám určeno. Vy se nemusíte povyšovat.

A Pavel řekne dále, že o sobě máme přemýšlet jiným způsobem než pyšným. Nemáme se povyšovat, a místo toho o sobě máme smýšlet střízlivě. Toto ostatně patří ke zdravému způsobu života. K duševní hygieně. Že se pravdivě známe. Že si o sobě nic nenalháváme, ale víme co od sebe můžeme čekat. Že o sobě smýšlíme střízlivě – pěkně to tu Pavel postihl. Střízlivě – že se neopíjíme svými vlastními úspěchy, ale že se nedáme otupit ani myšlenkami na vlastní malost a bezvýznamnost. Máme ve svém sebevědomí najít zdravou míru. Nepodceňovat se, ale ani nepřeceňovat. Smýšlejte o sobě střízlivě. - A dá se nějak blíže říci, jaká je tedy ta zdravá míra? Co je střízlivá pravda o člověku? Jsme jako lidé spíše špatní nebo spíše dobří? Kolik procent v nás je dobrého? Jsou myšlenkové směry, které člověka vidí pesimisticky, jako naprosto zkaženého. Jsou myšlenkové směry optimistické, které sice také ví o lidských nedostatcích, ale vidí je jako odstranitelné, člověka pak jako poučitelného a schopného velkých věcí.

A jak je tomu v křesťanství? Bible už na počátku poví to optimistické i to pesimistické. To, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu, i to, že jsme propadli hříchu. A kde je tedy ta zdravá míra mezi těmito extrémy? V jakém poměru je smíšen ten koktejl dobrého a zlého v nás? Jaké je to střízlivé smýšlení křesťana o sobě samém? Pavel tuto zdravou míru odvozuje ze zkušenosti víry, z té, která je pro nás křesťany podstatná, ústřední. Ano, jsme hříšní lidé. Pokud jsme k sobě pravdiví, má jistě každý z nás hlubokou zkušenost s vlastní nedokonalostí. A s rostoucí mírou víry se dokonce ono poznání hloubky našeho hříchu může prohlubovat - až k propastnosti. Ve světle Božího slova se nám stále plněji odkrývá naše slabost. – Ale to není všechno, to vůbec není všechno. Náš hřích je děsivý, a přesto pro křesťana není tím nejdůležitějším. Tam, kde ve víře roste poznání hříchu, roste ještě více poznání Boží milosti. Té milosti, které na náš hřích stačí, a která svou mírou přesahuje míru hříchu. Mé srdce je do nakaženo hříchem do velké hloubky – s rostoucí mírou své víry to mohu poznávat stále více - ale Boží milost sahá ještě hlouběji. Aby mě pozvedla a zachránila. Abych netonul a nehynul ve svém hříchu, v nesmyslném způsobu života, ale abych byl tady na světě k něčemu. Ano, jsme hříšní – ale Bůh nám naše hříchy odpouští. Ano, jsme slabí – ale Bůh nám dává sílu. Jsme ospravedlnění hříšníci. V této podvojnosti musíme žít, a až do konce času o křesťanech bude platit obojí. Zůstáváme sami u sebe hříšníky, ale jsme Bohem ospravedlňováni. - Milostí Boží jsem to, co jsem, řekne Pavel jinde (1K 15,10). A spolu se českým klasikem (J. Werich) bychom k tomu mohli dodat: Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.

A tohle má být taky to hlavní v našem sebevědomí. Abychom věděli, že Bůh nás tady chce k něčemu mít. Jsme Bohem povoláni – k něčemu. Dostáváme Boží milost – abychom nemuseli žít neplodně ve vězení svého hříchu, ale abychom žili dobrý a užitečný život. To je ta zdravá míra víry, podle které máme o sobě smýšlet: Bůh nám dává ve světě úkol, menší nebo větší. Slyšeli jsme k tomu i Ježíšovo podobenství o hřivnách. - V pohledu na člověka jsem střízlivý optimista: náš život má svou hodnotu proto, že nás tady Pán Bůh chce mít – třebaže jsem všelijak slabí a trvale hříšní. Pán Bůh nás povolává a zmocňuje. To má být naše chlouba a naše posila. Jak říká zase Pavel ještě zase na jiném místě (2K 10,17): 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.'

Pane Bože náš, dej nám, ať vidíme sami sebe střízlivě.
Ať dovedeme žít z milosti a ne z pýchy.
Ať vidíme sami sebe tak, jak ty nás vidíš.

Proměňujte se

Ř 12,2 Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Přátelé v Kristu,
jsme farářem už 11 let, a za tu dobu se doba změnila. A zároveň nezměnila. Ještě na konci 90. let za mnou často přicházeli lidé a říkali, jak jsou šťastní, že je doba zase svobodná. Že například lidé zase mohou chodit do kostela. Víte, pane faráři, říkali mi, za komunistů to nešlo. Komunisté církev pronásledovali, a kdyby se ti nahoře dověděli, že chodím do kostela, měl bych z toho problémy v práci. A dětem by dělali problémy na škole, nemohly by jít studovat. Ale my jsme teď tak rádi, že už je všechno svobodnější a my už můžeme do kostela znovu chodit. Ano, doba se změnila. – A dneska, když s lidmi mluvím, tak říkají: Víte, pane faráři, my nemáme čas chodit do kostela. Doba je uspěchaná, a když se chce člověk uživit a postarat o rodinu, to se musí pěkně otáčet. Od rána do večera v práci, a tak je aspoň o víkendu rád, že se může trochu prospat. – Tak jak je to vlastně: změnila se doba, nebo nezměnila? Dříve se říkalo, že se do kostela chodit nesmí, dnes říkají, že na církev nemají čas. – Z pohledu faráře se doba zase tak nezměnila. Stále stejně nám hrozí, že se budeme řídit podle světa, podle toho, co je ve světě důležité, že se budeme jen přizpůsobovat tomu, jak to ve světě prostě chodí.

Nepřizpůsobujte se tomuto věku, poví apoštol. Doslova tam je: „nepřizpůsobujte se schématu tohoto věku.“ „Schéma“ je slovo řecké, a skutečně je použito na tomto místě originálu Nového zákona. „nepřizpůsobujte se schématu tohoto věku.“ „Nenechte se schematizovat tímto věkem.“ Každá doba má totiž svá schémata, struktury, které se nám snaží vnutit. V době budování socialismu to bylo například schéma, že církev je cosi zpátečnického, a že komunisti lépe vědí, jak vybudovat lepší lidskou společnost. Mnozí křesťané se tomu kvůli vlastnímu prospěchu nebo vinou svého strachu přizpůsobili. - Dnes se nám už zdá, že jsme odhalili falešnost těchto schémat odhalili. – Ale netlačí snad dnes na nás jiná schémata a nesnaží se nám vnucovat a formovat nás? Například schéma konzumní společnosti. Spojené s myšlenkou, že bohatství života spočívá v tom, kolik máme majetku a kolik zážitků shromáždíme. – Někteří lidé jsou hrdí, že po 20 letech budování kapitalismu už odhalili, že taky jeho schéma je nezdravé. Dobrá. Ale nejsou v našich hlavách ještě i jiná schémata, u kterých nám ještě dlouho nedojde, že jsou závadná? Schéma, že nejdůležitější v životě je zdraví. Prý. Schéma, že smyslem života je zplození a výchova dětí. Prý. – Stále máme v hlavě nějaká schémata, podle kterých se řídíme. Ale měli bychom častěji uvažovat, zda jsou pravdivá, nebo jestli to není jen nějaké schéma, které nám nutí tento věk, a my se mu jen přizpůsobujeme.

Je to těžké, vymknout se ze schémat. Je to těžké, žít svůj vlastní, originální život. Rozumím evangeliu tak, že ono nás právě chce vysvobodit, abychom žili podle svého vlastního určení, jako originály před Bohem. Abychom své životy řídili Bohem. A to ovšem neznamená, že máme upadnout do nějakého nového schématu. Bůh není schématický. Život s Bohem je život ve velké svobodě. Ve svobodě, kdy jsme volní od našich různých strachů a obav a starostí. Ve svobodě, kde poznáváme, že Boží určení pro náš život nám dává bohatství a lásku. Pavel řekne, že máme rozpoznat Boží vůli, a tím taky, co je dobré. Podle Boží vůle se máme řídit, a to neznamená otroctví, nýbrž naopak dobrý, naplněný, užitečný život. Žijte ve svobodě Božích dětí, řekne Pavel jinde. Víme, o čem mluví? Zažili jsme někdy ten pocit svobody v Bohu? Že pokud se spoléháme na Boha, ukazují se mnohé hodnoty tohoto světa jako falešné? Že je-li Bůh s námi, nemusíme se bát ničeho ve světě? Pokud aspoň tušíme, jak vzácná je tato svoboda, tak se toho držme a rozvíjejme ji u sebe. Držme si výhled na Boha otevřený. Učme se chodit v této svobodě. Bůh není schématický. S ním může být každý den nový. A také v tuto chvíli nám dává příležitost, abychom se vymkli ze všech schémat, ze všech zaběhnutých způsobů, ze všech manipulací. Dává nám příležitost, abychom nově a z gruntu promýšleli svůj život, abychom hledali Boha jako zdroj našeho života, a nechali se určovat jeho vůlí.

Není to ovšem snadné. Vůbec to není snadné. Vždyť máme tak dlouhou zkušenost, že jedeme stále ve stejných kolejích a je pro nás tak těžké proměnit své smyšlení. Je tak těžké vystoupit ze všech manipulací a zaběhaných způsobů. Skáčeme podle způsobů světa. Neměníme se. Boží vůle se v nás nijak zřetelně neprojevuje. - A co mě zaráží ještě více, že si své přizpůsobování světu dovedeme zbožně omluvit. Zdůrazníme, že Boží moc k naší proměně přichází jako pouhá milost. Nedovedeme si ji nijak zasloužit ani vynutit. Vše je pouhá milost. My jsme jen slabí a skromní. Moc si o sobě nemyslíme, ani o své víře si nemyslíme, a ve svém duchovním životě jsme velmi nenápadní. Vždyť co bychom taky mohli dělat? Pokud Bůh sám k nám nepřijde a nezalomcuje námi a nepromění nás – jsme jen slabí a hříšní, k ničemu. Vše je pouhá milost – to si pamatujeme z reformačního učení. A bereme to jako omluvu pro naší pasivitu, vlažnost, nemastnost neslanost. – Ale pozor! Ta reformační pravda má i svou druhou polovinu. My se máme na tu Boží milost máme zavěsit svou vírou. A víra zde není míněna jen jako nějaký pocit, nejasný pocit. Víra je taky rozum: projevuje se taky tak, že se mění naše smýšlení. A víra je taky vůle: projevuje se tak, že se pro ni rozhodujeme, že se rozhodujeme Bohu důvěřovat. - Poslouchejme Pavla. On řekne: proměňujte se obnovou své mysli. Tohle dělejte, v tomhle buďte aktivní. Proměňujte se obnovou své mysli. Rozhodujme se pro Boha. - Boží milost k nám přichází sama od sebe, nemůžeme pro to nic udělat. Ale něco udělat máme – máme se rozhodnout, zda Boží milost přijímáme nebo ne. Přichází k nám jako možnost – a my se pro ni máme rozhodnout.

Dnes budeme křtít malé dítě. Proč vlastně křtíme? Vždyť Boží milost nad tím dítětem platí tak či tak. Křtem ji nezpůsobíme. - A přece se rodiče taky museli rozhodnout, že se chtějí této milosti viditelně chytit, že se Boží vůlí chtějí nechat určovat při výchově svého dítěte.

Budeme dnes slavit i druhou svátost: večeři Páně. Připomínat si lásku Ježíše Krista, jeho oběť pro nás. Ta platí. A my k ni nemůžeme nic přidat. Je to pouhá milost. Ale my se taky musíme pro ni rozhodnout. Musíme se rozhodnout, vystoupit z lavice a přijít ke stolu Páně. Musíme se rozhodnout, zda chceme, aby tato milost určovala naše životy.
Proměňujte se obnovou své mysli. Rozhodujme se pro Boha. A mějme v tom odvahu a vytrvalost.

Skloňme se k vyznání vin:
- Vyznáváme, že jsme hříšní lidé, že se často přizpůsobujeme hříchu tohoto světa.
- Věříme, že ty nás chceš z hříchu vysvobodit. Věříme, že Ježíšova láska je nám pomocí k takové záchraně.
- Jako ty rozvazuješ pouta našeho hříchu, chceme i my odpustit těm, kdo se proti nám provinili, a vyznáváme to:
Slovo milosti: Ježíš Kristus sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce. (Ga 1,4)

Pravá bohoslužba

Ř 12,1 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

Přátelé v Kristu,
je neděle ráno a my jsme se sešli na bohoslužbách. Většinou jsme prostě zvyklí přicházet v neděli ráno do kostela. A na takovém návyku není nic špatného. Dělejte to, řekne Pavel důrazně, vybízím vás. Účastněte se bohoslužeb a přinášejte Bohu oběti. Takhle to křesťané dělají od nepaměti: neděli co neděli chodí na bohoslužby. A skutečně při bohoslužbách taky přinášejí Bohu oběti. Ano, vlastně je to oběť: dáváme Bohu část svého času – vždyť jsme mohli doma spát, nebo dělat něco praktického, nebo se už od rána dívat na televizi. Dáváme Bohu prostor ve svém myšlení a mluvení – vždyť jsme taky mohli myslet jen na to, co asi dobrého budeme mít k nedělnímu obědu, a mluvit o tom, jak jsme spokojení s počasím. Je to i viditelná oběť: odevzdáváme Bohu něco ze svých peněz – na závěr je při vycházení postaven košíček na sbírku. A tak by tohle nedělní konání mohlo být takovým pěkným plněním toho, co tady od nás Pavel žádá: přinášejte oběti, to ať je vaše bohoslužba.

Jenže Pavel řekne, že Bůh po nás chce více. Abychom přinášeli sami sebe jako oběť Bohu. Sami sebe, svá těla, své životy. Abychom se cele odevzdali Bohu. Pavel řekne, že Bůh od nás očekává více - protože nám taky sám více dává. Dává nám více, než my si běžně uvědomujeme. A dává nám více, dříve než my vůbec můžeme dát něco jemu. Takové je správné pořadí: Bůh nám dal a dává, a pokud my něco dáváme jemu, tak je to jen důsledek, druhý krok, a má to být výraz vděčnosti za to, že rozpoznáváme, jak štědře nás obdarovává. Takové je pořadí: Bůh nám dává, a pak my lidé z toho, co jsme dostali, přinášíme oběť Bohu. Všimněte si: u slova „bohoslužby“ není nejdříve jasné, zda se myslí na Boží službu člověku, nebo zda slovo „bohoslužby“ znamená, že lidé slouží Bohu. Křesťansky správné je pochopení, že nejprve Bůh slouží člověku, dokonce se v lásce pro člověka obětuje, v Ježíši Kristu. Až potom, když my to rozpoznáme a Boží oběť přijmeme, můžeme správně přinášet sami své životy jako oběť Bohu. - To pořadí je podobné, jako když se dítě učí kupovat dárky rodičům. Prý ze svých peněz kupuje dárky. Ale vždyť dítě ještě nemá své vlastní peníze, všechny, které má, dostalo od rodičů. Když jsou teď uspořené peníze jeho, dítě si je pečlivě schraňuje. Může se samo rozhodnout, jak je použije. Může je třeba všechny utratit. Správné však je, když se naučí něco z těch peněz použít, aby udělalo radost rodičům. Na oplátku, z vděčnosti. To patří v vzájemné lásce.

Dva kroky tedy: Boží služba člověku, potom naše služba Bohu. A to pochopení, že Boží služba předchází naší službě, je silně vyjádřena i v dnešním verši z Pavlova dopisu. Začíná takto: „Vybízím vás pro Boží milosrdenství.“ Boží milosrdenství je základem toho, že tu apoštol křesťany k něčemu vybízí. Boží milosrdenství předchází všemu, co my můžeme vůbec udělat. Boží milosrdenství jako něco, co se už stalo. Pavel tady jistě myslí na milosrdenství, které Bůh nám hříšníkům prokázal v Ježíši Kristu. Jsme hříšníci a zasloužili bychom si mnohem spíše trest. Bůh však jednal a jedná jinak. Slitovává se nad námi. – Představme si, jak otec v rodině má na vybranou, jak se zachová vůči neposlušnému dítěti. Může ho zbít, potrestat. I z lásky ho může potrestat, v naději, že trest bude dítěti k poučení a k dobrému. Nebo ho může, to je druhá možnost, k sobě přivinout a ukázat mu svou lásku. Doufat, že takové jednání bude pro dítě lepší. Že kvůli křehkosti lásky bude dítě příště více hledět na to, co po něm otec chce. Je v tom objetí jistě nebezpečí, že dítě ho nepochopí, že lásku zneužije. Ale je tom objetí taky krásná naděje, že se podaří obnovit vztah, budovat zralejší lásku mezi oběma. – Tak čekal otec v Ježíšově podobenství na marnotratného syna. vyhlížel ho, jestli se nevrátí zpátky domů. A když ho pak spatřil, vyšel mu vstříc, a objal ho, než stačil syn cokoliv říci. To je obraz milosrdenství Božího. A když visí Ježíš na kříži, a místo aby proklínal svůj osud anebo hromoval nad těmi, kdo ho nepochopili, se za ně přimlouvá – to je milosrdenství Boží. Proto jsme křesťané. Jako ti, kdo žasnou nad tím milosrdenstvím.

A až teď, po připomenutí Božího milosrdenství, mluví Pavel o tom, co můžeme udělat my lidé. „Abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť.“ Svá těla přinášejte, říká Pavel doslova. A to znamená: odevzdejte Bohu sami sebe celé, celé své životy, své srdce i s svůj rozum, své ruce i nohy. Sami sebe. Někdy se říká, že Bůh nemá ve světě jiné ruce, než ty naše. A naše těla už zde nejsou jen pro nás, pro sebeuspokojování, už nepatřím sám sobě, ale mám se dát Bohu k dispozici, zapojit se do díla spravedlnosti, které se z jeho vůle ve světě děje. Do budování Božího království. – Dovedeme se tedy obětovat Bohu? Možná řekneme, že ano, že chceme. Možná nás však naše těla prozradí, že tak nežijeme. Že žijeme po svém a pro sebe. Náš životní způsob nás prozradí a naše jednání a mluvení nás prozradí. Jak tedy na to? Máme zvýšit své úsilí? Být více aktivní? Více se snažit žít řádně? Ale dobré skutky nejsou dobrým počátkem. Připomeňme si: jen díky Božímu milosrdenství můžeme dobře jednat. Počátkem dobrého života je víra, spolehnutí na Boha. Přijetí toho, že se on nejdříve pro nás obětoval. On pak i od nás očekává oběť - ale je to vlastně vůbec ještě oběť, když vše, co máme, máme od něj? Co Bohu vůbec můžeme dát? Vždyť je to jen vrácení, dávání zpět části toho, co jsme od Boha dostali. – Ještě jeden příměr z rodinného života řeknu: je to s námi jako s dětmi, když se učí do školy nebo když pomáhají v kuchyni. Připadá jim, že to dělají pro rodiče. Malé dítě si myslí, že pomáhá v kuchyni, aby rodičům pomohlo. Myslí si, že se musí učit, aby se rodiče nezlobili. Až později pochopí, že z pomáhání v kuchyni i z učení do školy má nakonec největší užitek ono samo. A podobně i my se zráním víry poznáváme, že to, co Bohu dáváme, není jako oběť ztraceno, náš čas a naše schopnosti a naše peníze tak nejsou ztraceny, ale naopak dostávají smysl a své pravé místo. Náš život tak není zmařen, ale naplňován.

To ať je vaše pravá bohoslužba, řekne Pavel nakonec. Když všechno co děláte, vkládáte do dobrého kontextu Boží vůle. Pak naší bohoslužbou nebude ta hodina strávená v kostele, ale celý náš život.

Vyznáváme, Bože, že nežijeme podle tvé vůle. Je v nás sobectví a soběstřednost. Nevydáváme své životy tobě, žijeme si podle svého. Kdo toto poznáváte, vyznejte to:
Věříme, že ty jsi pro nás vydal svého Syna, který nás miloval až k oběti kříže. Chceme jen následovat a tím proměňovat naše životy. Kdo v takovou cestu věříte, odpovězte: Věříme
Počátkem takové cesty v tuto chvíli je to, že spoléháme na odpuštění Boží, a že také sami odpouštíme těm, kdo se provinili na nás. Kdo takto odpouštíte, řekněte to nahlas:

Slovo milosti: Milostí jsme spaseni skrze víru. Jsme Boží dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

JEŽÍŠŮV HUMOR I

Spor o daň císaři L 20, 20-26
20 Zákoníci a velekněží nespustili Ježíše z očí. Poslali své lidi, kteří měli předstírat, že to myslí upřímně, aby jej přistihli při výroku, pro nějž by ho mohli vydat vladařově moci a soudu.
21 Otázali se ho: "Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy.
22 Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?"
23 Ježíš však prohlédl jejich záludnost a řekl jim:
24 "Ukažte mi denár! Čí má obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův."
25 Řekl jim: "Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu."
26 A tak se jim nepodařilo, aby ho před lidmi přistihli v řeči; podivili se jeho odpovědi a umlkli.


starozákonní čtení 2S 12:1-9.13

Přátelé v Kristu,
začnu dnes nezvykle: představte si scénu z nějaké filmové komedie. Policisté jdou něco odhalit do kláštera, chtějí to udělat tajně, a tak se převlečou za mnichy. Jistě jste už podobné filmy viděli. Ti převlečení policisté mají hábity, taky kapuce na hlavě, a tak nikdo nepozná, že do kláštera nepatří. Dostanou se taky na místo, kde se mniši právě scházejí. Mniši se sesednou a vytahují z kapes růžence, aby se spolu modlili. Také policisté nechtějí být nápadní, a tak hledají po kapsách růžence, jeden z nich ho v kapse nahmatá, popotáhne, aby ho vyndal – a z kapsy mu vypadne pistole. Až to na dlažbě zacinká. Všichni se podívají tím směrem, a policisté jsou rázem odhaleni. – Taková scéna by jistě končila smíchem filmových diváků, má v sobě vtip a humor. - Jestlipak my si uvědomujeme, že vtip je ukryt i v mnoha scénách z evangelia? Že Ježíš dovedl používat i humor, aby lidi kolem sebe upozornil na vážné a závažné věci? A že v dnešním příběhu je ukryta podobná humorná zápletka jako v té scéně z filmu, kterou jsem si vymyslel. Ale asi to chce pár poznámek, abychom si to uvědomili.

Situace v dnešním biblickém příběhu je taková: zákoníci a veleknězi chtějí Ježíše přistihnout při výroku, za který by ho mohli vydat vladaři a soudu. Chtějí se Ježíše zbavit. A tak posílají své lidi, aby Ježíše „načapali“. Ti lidé jdou za Ježíšem jakoby s vážnou otázkou a problémem. Mají předstírat, že to myslí upřímně. „Mistře, my, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy.“ Pochlebují mu, chtějí se vlísat do jeho přízně. Mistře, přicházíme za tebou s vážným problémem, s kterým si nevíme rady. Chtěli bychom se zachovat správně, poraď nám, co máme udělat. Přitom si ti falešníci vymysleli na Ježíše skutečně dobrý chyták. Šlo o peníze, o římské peníze. Izraelská země je okupována Římany. A pohanští Římané zavedli také zde do užívání své peníze, své mince. Na nich byl často obraz římského císaře. Pro Římany bylo užívání peněz vlastně projevem úcty k císaři. Každé prodávání a nakupování už vlastně bylo tak trochu náboženským obřadem. Brali do rukou obraz císaře, a císař byl v římské říši jedním z bohů. – Jak se tohle všechno muselo protivit židům, kteří věřili, že jediným Bohem je Hospodin. Vždyť používání římských peněz je vlastně urážkou jediného Boha, vždyť je to vlastně modloslužba. Už dotyk římské mince znečišťuje, říkali rabíni. Možná se ten jejich důraz ve všedním dni trochu ztrácel. Co taky běžným židům zbývalo? Nakupovat a prodávat museli. Ale teď tady před Ježíšem stojí skupina lidí, kteří jakoby si uvědomovali, o jak vážnou otázku jde. „Mistře, je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?" Mistře, vždyť tady jde o podporu okupantů, když jim platíme daně. A vždyť jde o modloslužbu, jestliže používáme pohanské peníze. Místře, jak nám poradíš? - Odpověď není vůbec jednoduchá. Navíc se rozhovor odehrává v jeruzalémském chrámu, a tak tady náboženské otázky dostávají ještě větší razanci. Mistře, co nám poradíš? Kolaboraci nebo vzpouru proti císaři? Máme platit daně nebo nemáme? Falešníci visí na Ježíšovi pohledem a myslí si, že už mají vyhráno. Ta i ta odpověď pro něj bude zkázonosná. Buď na něj poštvou zbožné židy nebo římské vojáky. - A Ježíš si ve vypjaté situaci poradil vtipem. "Ukažte mi denár!”, říká. A někdo samovolně sahá do kapsy, samozřejmě, že tam pár drobných má, a podává jeden denár Ježíšovi. Čeká názorné poučení. Ale to by ani nemuselo přijít. Věc je jasná hned v tom okamžiku, kdy ten jeden šmejdí po kapsách a natahuje ruku s penízem k Ježíšovi. Lidé kolem Ježíše se v tuto chvíli museli začít smát. Vždyť se ten člověk v jediném okamžiku odhalil. Tváří se jako zbožný, tváří se, že mu jde o náboženskou čistotu, a přitom stejně pohanské peníze tahá po kapsách. Zdálo se, že chce něco řešit, chtěl vypadat jako opravdový. Ježíš však ukázal, jaký opravdu je. Humorná scéna vše odhalila. Ježíšův vtip projasnil situaci a vyrazil protivníkům zbraně z rukou. -

Představuji si také podobnou scénu, která by se mohla odehrát u nás. Jsem někde na návštěvě. V nějaké evangelické rodině. Mluvíme taky o tom, jak se projevuje křesťanská víra. Jak vypadá náš duchovní život, odkud čerpáme víru. Jak důležitá je pro nás evangelíky Bible. A já poprosím, jestli by mi mohli Bibli podat. Což pro ně není žádný problém, v každé evangelické domácnosti Bible je. A tak ji snadno najdou, skoro mimovolně sáhnou do knihovny, a podávají mi ji. Čekají, že jim z Bible něco přečtu. Asi ano, ale důležitý je už tento první okamžik. A vlastně humorný. Ta Bible, kterou mi podávají, je často jako nová, kdo ví, jestli ji vůbec někdo otevřel. Nebo je přechovávaná jako Bible po babičce, která ji ještě četla, je to rodinná památka, ale vůbec ne předmět denní potřeby. Humorný moment, kdy jsme usvědčeni, že Bibli nepoužíváme. Říkáme, jak je pro nás důležitá, vyznáváme, že se podle ní chceme řídit v životě, my evangelíci speciálně, ale kolik z nás Bibli vůbec nečte? -

Ten vtípek s Biblí nikdy neudělám. Trnul bych v obavách, jestli bude dobře pochopen. Kdyby nebyl, vedl by asi k naštvanosti toho, kdo by byl odhalen. – Tak podobně naštvaní asi byli i ti, kdo přišli načapat Ježíše, když on humorně odhalil jejich léčku. Jak mnohem lepší by pro ně bylo, kdyby v tu chvíli nebyli nazlobeni, ale dovedli se své falši zasmát. Kdyby se dovedli zasmát sami nad sebou. Hned by se uvolnila atmosféra, a oni by měli najednou blízko k Ježíšovi, k poznání pravdy. – Připomeňme si krále Davida. I při hrozné velikosti svého provinění je příkladný v tom, jak uměl přijmout Nátanův soud. Taky se mohl ještě nazlobit, taky mohl ještě toho proroka vydat katovi za urážku krále, a přidat ho tak k obětem svého hříchu. Ale on pokorně přijímá onu vtipnou hříčku, kterou ho Nátan přivedl k rozpoznání vlastního hříchu. Kéž bychom to dovedli takto i my. – Jestlipak si uvědomujeme, v kolika nechtěných a směšných situacích se podobně projevuje pravda o našem životě, o naší víře? Někdo si o sobě myslí, že je zbožný, ale občas mu ujede kletba nebo rouhání. Někdo si myslí, že je pokorný, a přitom se občas projeví, že je na něco pyšný, třeba právě na svou pokoru. Někdo si myslí, že ví o hloubce vlastního hříchu, a přitom nemá žádné pochopení pro hříchy těch kolem něj. Prozradí se to často nechtěně a nečekaně, v drobných okamžicích. Kéž bychom si taková malá prozření vzali pro sebe vážně, a dovedli se vysmát falešným způsobům svého života, kdy si na něco jen hrajeme, na zbožné, na pokorné, na hříšníky. - Neberme se moc vážně. Bylo by skvělé, kdybychom i těch momentů, kdy se třeba ztrapníme, dovedli využít ke svému poučení. V Bibli vidíme, že humor je jedním z prostředků, které mohou léčit.

Dej nám, Pane, schopnost pochopit vtip
a nebrat se moc vážně. Moudrost nám, Pane, dávej.

JEŽÍŠŮV HUMOR II

Mt 5,15n Když (lidé) rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu
Když (lidé) rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

Znáte povídačky o městě Kocourkově? Jednu jsem si taky vymyslel, poslouchejte: někdo z kocourkovských přinese na městskou radu požadavek: v moderním městě by mělo být veřejné osvětlení. A kocourkovští chtějí být moderní, proto nechají postavit do ulic elektrické lampy. Pak se jednu noc sejdou, aby ho vyzkoušeli. Postávají ve tmě a čekají co bude. Najednou starosta slavnostně zapojí proud, světla se rozzáří, a: kocourkovští se bezradně dívají jeden na druhého. Vidí se navzájem, i když by se raději neviděli, vidí nepořádek kolem sebe, který jinak aspoň na pár nočních hodin milosrdně skrývala tma. Kocourkovští jsou rozčarovaní. Ano, oni chtějí být moderní, chtějí mít veřejné osvětlení, ale chtějí mít také noční tmu. Co s tím? Pak se dohodnou, že ke svítilnám dokoupí ještě velké kryty, aby světlo zůstalo uzavřeno uvnitř.

Přátelé v Kristu,
je to scéna jako z Kocourkova, kterou Ježíš popisuje v evangeliu. Copak si to umíte představit? Někdo rozsvítí lampu. Zažehne knot a místnost se zalije světlem. Ale jen na chvíli. Protože hned následně přiklopí světlo nádobou. Světlo bylo a najednou není. Proč ho tedy vůbec zapaloval? – Abychom si Ježíšův groteskní obraz mohli představit ještě lépe, řekněme si, jak se tehdy svítilo. Ježíš zde mluví o lampě, a myšlena je tehdejší olejová lampa. Byla to keramická nádobka s otvorem nahoře, kudy je protažen knot. Měla-li lampa osvěcovat prostor, stavěla se na kovový stojan, svícen. A nádobou je zde míněna odměrka na odměřování obilí, běžný předmět, který byl tehdy v každé domácnosti. Ten člověk, který by lampu přiklopil takovou nádobou, by samozřejmě způsobil, že by světlo lampy nebylo vidět. Pokud by lampa nezhasla vůbec. - Ježíšovy vtípky jsou často ukryty v detailu, v nemnoha slovech. Zde si máme představit, jak bláznivě by vypadal ten, kdo by sotva zapálenou lampu postavil ne na svícen, jak se to dělá běžně, aby byla dobře vidět a světlo se mohlo šířit, nýbrž pod nádobu, kde vůbec vidět není. K čemu je světlo skryté tak, že nesvítí? Jaký pak vůbec mělo smysl světlo rozsvěcovat?

A teď si musíme všimnout, že Ježíš používá tohoto groteskního přirovnání, aby nás poučil o něčem důležitém. On říká, že jako světlo lampy má zářit naše světlo, světlo nás křesťanů. Má svítit před lidmi. Světlo Ježíšových učedníků je určeno ostatním. A není těžké se dovtípit, že tím světlem, kterým máme svítit, je naše víra. Doslova se zde mluví o skutcích, ale pod tím můžeme rozumět všechny vnější projevy víry, zvěstování dobré zprávy o Bohu, odpuštění druhým, i sobě, projevy lásky, skutky milosrdenství apod. Všechno toto je Božím světlem, které má svítit skrze nás. My jsme zapálené lampy tohoto světla. To světlo se má šířit, to světlo prosvěcuje svět, to světlo může zalít svět hřejivým svitem. Co by to byla za bláznivá představa, chtít to světlo omezovat? Směšnost té představy, jak kdosi staví hořící lampu pod nádobu, nás má dovést k poznání, jak je směšné, když my bychom chtěli ukrývat svojí víru.

Víra jako světlo. A křesťané jako lampy. Věřící lidé jsou ti, kdo hoří jasným plamenem. Někteří velkým a mocným plamenem. Někteří menším. Někteří plamínkem slabým a škytavým. To se může stát. Nenormální je jen to, že by někdo stavěl lampu pod nádobu. – Víra se rodí v srdci člověka. Ale není jen v srdci. Víra přetváří celý život člověka. Proměňuje jeho životní způsob, to, jak člověk mluví a jedná. Když uvěříme evangeliu, promění to celý náš život, ale nejen náš, naše víra bude ovlivňovat i lidi kolem nás, i naše životní prostředí. Copak to jde jinak? – Někdy se říká, že víra je jen vnitřní věcí každého člověka – ale tahle věta, často opakovaná, zní jako vtip. Vtip podobný tomu, že někdo staví světlo pod hrnec. Víra je prý jen osobní, intimní záležitostí - tohle říct, to je směšné. Tahle myšlenka byla vymyšlena v moderních evropských dějinách, a opakovaná tak často, že se dneska bere nadmíru vážně. Jak se ji bránit lépe než ukázat, že z hlediska Bible je to myšlenka přímo směšná? - Ano, mnozí křesťané ji převzali. Zdá se jim to pohodlnější, používají ji jako omluvu. Mají víru pro své osobní uspokojení, jako světlo, které září dovnitř, do nitra člověka, ne navenek. Chodí po světě jako nádoby, které mají možná světlo vevnitř, ale navenek není nic vidět. Také některé církve – možná i naše – jsou v nebezpečí, že budou evangelium považovat za světlo k osvícení hloučku věřících, za světlo, které má své hranice, uvnitř společnosti, která usiluje být nábožensky neutrální. Církve jako velké nádoby, které přechovávají evangelium jako poklad – pro sebe. Z hlediska Bible je to ovšem myšlenka hodna vysmání.

Musím říct, že se často setkávám s lidmi, kteří to, že žijí jako "hrnec", vnímají jako svůj problém. Trápí se nad tím, že svou víru nedovedou dát najevo, že se ostýchají svědčit, že o své víře nedovedou mluvit. Naučili se držet svou víru pod nádobou, a přímo by se vylekali, kdyby se to světlo vylilo ven a kdyby na nich jejich víra měla být poznat. Možná se bojí, že by ten jejich vnitřní plamínek měl být vystaven vlivům světa, obávají se, že by neobstál a zhasnul. Když s takovými lidmi mluvím, snažil jsem se je pochopit, přitakal jsem, že to bývá těžké, svědčit o víře, když se člověk setkává s lhostejností či nepřátelstvím. Byla to má častá reakce, že jsem se snažil vyjádřit pochopení pro tyto těžkosti. Snažil jsem se být empatický. Ale domnívám se, že Ježíš by reagoval jinak. A byl by v právu. Dnes používá v této souvislosti humor, a jeho humor často otvírá nové úhly pohledu, nové možnosti pochopení. Dnes nám ukazuje grotesknost našeho běžného počínání. Ptá se: dovedete si představit, že by člověk zapálenou lampu zakrýval nádobou? Asi nedovedete. Tak proč mluvíte o víře, která se neprojevuje, která není vidět? Proč takovou víru ještě vůbec nazýváte vírou? Říkáme, že je těžké dosvědčovat víru. Ale je snad pro světlo těžké svítit? Ne, patří to přímo k jeho podstatě, že světlo svítí. Nemůže nesvítit, protože pak už by to nebylo světlo. Byla by to tma, a tmu nazývají světlem leda tak v Kocourkově. - Lampu zapálíte a ona svítí. Nepřemýšlí, jestli má svítit, nenutí se do toho, aby svítila. Nejtěžší práci v dnešní grotesce z evangelia vykoná ten, kdo musí najít nádobu a světlo s ní přiklopit. Podobně se trápí ten, kdo staví hrnec na svojí víru, kdo přemýšlí, kde se svědectví o Bohu hodí a kde nehodí, kdo se stará, aby nenarazil, aby nebyl vysmán. Pokud se bude naše víra projevovat stejně přirozeně jako svítí lampa, nebude to žádná námaha, žádné úsilí, žádná práce. Pak pochopíme, co to znamená, že věřící člověk prostě nemůže jinak. Co je v našem srdci přece nechceme a nemůžeme skrývat. Pokud je v něm víra, tak se to projevuje. – A ještě jeden příhodný obraz k tomu Ježíš používá. Obraz plynutí. Dnes mluví o světle, jindy přirovnává svědectví víry k plynutí vody, procesu stejně spontánnímu jako je svícení světla. Říká, jak se obsah našeho srdce prostě musí projevovat (Mt 12,34): Čím srdce přetéká, to ústa mluví. A jinde (J 7,38): Kdo věří ve mne, 'proud živé vody poplyne z jeho nitra'.

A tak, až na vás zase někdy půjdou myšlenky, že je víra jen osobní věc, věc lidského nitra, že se o víře dá mluvit jen v rodině nebo v církvi, vysmějte se sami sobě.

Skloňme se k přemýšlení nad našimi slabostmi a hříchy. Kdo chcete a můžete, vyznávejte spolu se mnou hlasitě:
Pane Bože, vyznáváme, že ti nejsme dobrými svědky. Je za tím náš strach a lhostejnost…
VYZNÁVÁME
Věříme, že když ty nás osvítíš, poznáme krásu tvé milosti, a budeme chodit ve světle,
že když ty nás zapálíš, budeme zmocněni, abychom byli světlem světa… VĚŘÍME
Chceme být tvým světlem i v tom, že teď odpouštíme těm, kdo se proti nám provinili.
odpouštíme
Slovo milosti: I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem.

JEŽÍŠŮV HUMOR III

L 5:1-11 Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!
Jednou se na Ježíše lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského;
2 tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. 3 Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. 4 Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!" 5 Šimon mu odpověděl: "Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." 6 Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. 7 Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. 8 Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." 9 Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; 10 stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi." 11 Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.

1Kr 18,30-39 „Naplňte čtyři džbány vodou a vylijte ji na zápalnou oběť a na dříví.“

Přátelé v Kristu,
Ježíš učí zástupy na břehu jezera Genezaretského. O kousek dále ve stejnou dobu vypírají rybáři sítě. Rybáři unavení po celonoční dřině, mezi nimi Petr. Ježíš a Šimon Petr, v tuto chvíli dvě postavy blízko sebe, ale jakoby z různých světů. Ježíš káže, Šimon pracuje rukama. Šimonovi se v noci při rybolovu nedařilo, Ježíš má se svým kázáním úspěch. Takový, že se na něj lidé přímo tlačí, aby slyšeli slovo Boží. A tak dostane nápad. Vstoupí do jedné lodi, právě do té, která patřila Šimonovi, a požádá ho, aby odrazil kousek od břehu. A Šimon ho poslechne, vyhoví přání tohoto potulného kazatele. Poslechne ho, i když má své práce a svých potíží dost. Vida, i na Šimona Ježíšovo charisma účinkuje. Vyplují na jezero a Ježíš učí zástupy z lodi.

Pak skončí s kázáním. Mohlo být kolem poledne, domnívají se vykladači. Možná to byla přestávka, aby si posluchači obstarali něco k jídlu. A teď Ježíš osloví Šimona. "Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!" – Zajímavý příkaz, nečekaný. Rybář Šimon dostane od Ježíše příkaz, aby právě teď spustil sítě k lovu. Můžeme se jen domýšlet, co se asi honilo Šimonovi po takových slovech hlavou: Mistře, učiteli, ty si snad děláš legraci. Namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Copak ty, kazateli, rozumíš rybaření? Petr je zkušený rybář, a Ježíš tady mluví přímo do věcí, kterým Petr rozumí nejlépe. Navíc ho poučuje ve chvíli, kdy je Šimon unavený a zároveň zklamaný neúspěchem svého snažení. To, co po něm Ježíš chce, přímo odporuje celé jeho zkušenosti. Každopádně: uprostřed dne se ryby nechytají. Vůbec bych se nedivil, kdyby Ježíšovi aspoň nějak oponoval. Tomu mistře, nerozumíš. Já jsem rybář. A chytali jsme celou noc, jak nejlépe jsme dovedli. Ty si snad děláš legraci.

Ježíš vede Šimona znovu k rybaření. "Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!" To je něco, co Šimon šikovně dovede. Jenže teď se vydává lovit za bílého dne. Ostatní rybáři, pokud ho sledovali, se možná začali smát, co to Petr dělá. Museli si myslet, že se snad zbláznil. Vypadá to přímo jako parodie na rybaření. (Parodie znamená, že se určitá činnost napodobuje, ale humorným způsobem se pozmění některé její rysy.) Petr dělá to stejné, co dobře umí, a co jindy dělá s velkou rutinou. Teď musel svou zkušenost trochu odsunout stranou, chytat za bílého dne by jej běžně nenapadlo, a řídí se Ježíšovým příkazem. A jeho rybolov je úspěšný. Přinesl mu dvojí užitek. Zaprvé: nachytal mnoho ryb, „zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly.“ A druhý užitek, v sebepoznání: dověděl se tím taky pravdu o svém srdci: že je hříšný, to znamená, že sám nestačí na zvládnutí svého života, že k tomu nestačí ani jeho životní zkušenost a pracovitost. Šimon padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." – Parodováním své běžné činnosti má Šimon přijít na to, co je v ní nejdůležitější, na čem spočívá. A Šimon dospěl k poznání, že žije z pouhé Boží milosti. Že jeho život, jeho zajištění není závislé jen na jeho schopnostech a zdaru, ale především na Boží dobrotě.

Proč po něm Ježíš chtěl zrovna toto? Vždyť si Ježíš mohl Šimona získat také jinak, vždyť bylo určitě sto jiných možných způsobů, jak se přiblížit jeho srdci. Ale Ježíš si vybral právě tento, kdy z Šimona dělá rybáře na svůj příkaz. A Ježíšovi se tímto vtipem podařilo dostat do Šimonovy nejvlastnější domény, do jeho sebevědomí. Do oblasti „já“, kam si běžně nikoho nevpouštíme, v které se chráníme a obrňujeme. Do sebevědomí, tam, kde jsme si sami sebou jistí, kde si můžeme sami sobě věřit, kde se vyznáme, tam, kde si myslíme, že jsme dobří. Ježíš se vtipnou hříčkou dostal do Šimonova sebevědomí, a tam mu ukázal, co je zač – že žije z Boží moci, ne ze své. - V tu chvíli se taky protnuly jejich světy – Ježíšův a Šimonův. Vzpomeňte, jak tam na počátku stáli vedle sebe na břehu jezera, a Šimonovi mohlo připadat, že on má svou práci a Ježíš svou práci. Co by jeho rybaření mělo společného s tím, co Ježíš káže? Ježíš mluví o věcech duchovních, ale běžná každodenní práce, to je něco jiného. Tak by to mohlo připadat i nám. Jakoby duchovní život a obyčejná práce neměly nic společného. Ale Šimon poznal, co můžeme poznat jako užitečné pro sebe i my. Že Ježíšovy příkazy jsou slovy do běžného života, že se týkají našich docela všedních starostí, i těch nejobyčejnějších, naší práce a našich problémů. Že z Božího vedení máme dělat stejné věci, které běžně děláme, ale máme je dělat jinak, než je běžně děláme. Máme je dělat podle Boží vůle.

Pro tolik věcí v našich životech platí, že jsme Bohem vedeni, abychom lovili ve stejných vodách, ale jinak. Jemným humorem nás Bůh vede opakovaně k věcem, kde jsme zažili neúspěch. Abychom se potkávali s lidmi, s nimiž nemáme vyřešené vztahy. Abychom se potýkali se stále stejnými problémy, bojovali se stejnými slabostmi. Proč znovu a znovu, ptáme se možná? Snad proto, abychom našli jejich dobré řešení podle toho, jak nás Bůh vede. „Pojď, zajeď zpátky na hlubinu, a zkus znovu to, oč ses neúspěšně pokoušel, třeba s nejlepší snahou a velkým úsilím. Zkus to znovu podle Boží vůle.“ - Například se musíme stýkat s lidmi, kteří nás nemají rádi, s kterými si nerozumíme. Už tolikrát jsme se snažili jim porozumět, s nimi spřátelit, ale nejde to. Upřímně jsme se snažili, nejlépe, jak jsme to dovedli. Ale už nedovedeme, nechceme, k ničemu to nevede. Ti druzí nám nerozumějí, povyšují se nad nás, mluví o nás škaredě. A nám připadá: kdybychom se jen mohli přestěhovat, kdybychom si jen mohli najít nové přátele. Ale třeba je Boží vůle, abychom to s těmi lidmi zkusili radikálně znova. Třeba i způsobem, který jakoby neměl naději na úspěch, podobně jako se Šimonovi mohlo zdát nesmyslné rybaření za denního světla. Radikálně znova: milujte své bližní, modlete se za ně, odpouštějte jim. Podle měřítek světa je to nesmyslné, milovat nepřátele, modlit se za lidi, kteří o to nestojí, odpouštět těm, které ani nenapadne se omluvit. Může to však přinést nečekaný užitek. – Anebo: když nás neuspokojuje naše práce. Taková pořád stejná, nevděčná, namáhavá. Už jsme se tolikrát pokoušeli najít v té práci zalíbení, ale nejde to. Kolem nás je třeba více lidí, které stejná práce taky nebaví, a jen tak ji odbývají. Říkáme si: kdybychom jen mohli dělat něco jiného, změnit své zaměstnání. To by bylo řešení, to by se nám ulevilo, zdá se nám. Ale třeba je zrovna pro nás Boží vůle, abychom zůstali u té práce, co děláme, a abychom ji začali dělat radikálně jinak. Abychom hledali Boží vedení při své práci, ano, třeba i docela běžnou práci abychom přijali jako Boží povolání. Podle měřítek světa se to zase zdá nesmyslné, dělat poctivě práci, kterou všichni odbývají, hledat radost v činnostech, které nikdo neocení. Může to však přinést nečekaný užitek.

Možná i my někdy uslyšíme takový příkaz: „Zajeď na hlubinu a spusť sítě k lovu!“ Udělej to, co běžně děláš, radikálně znovu a jinak. Neboj se, že podle měřítek světa budeš směšný. Pokud je to podle Boží vůle, naše poslušnost přinese užitek.

Pane Bože, prosíme, dávej nám odvahu dělat i ty věci,
které jsou v očích světa bláznovstvím,
když poznáme, že jsou podle tvé vůle.

JEŽÍŠŮV HUMOR IV

L 15,1-7 Což nenechá těch 99 ovcí na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila?
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. 2 Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!" 3 Pověděl jim toto podobenství: 4 "Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? 5 Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, 6 a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.' 7 Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.

Vypráví se historka o jednom faráři, který si povšimnul, že mu lidé při kázání usínají. Mrzelo ho to, a taky si postěžoval kostelníkovi, a řekl, že asi bude muset svá kázání zkrátit. Kázal běžně asi 30 minut. Ale kostelník mu odpověděl: „To pane faráři nedělejte, my jsme si už na tu půlhodinku spánku zvykli.“

Přátelé v Kristu,
o farářích se vypráví spousta vtipů. V mnoha vyprávěních si z nás lidé dělají legraci. Někdy asi i oprávněně. Když někdo začne povídat: „Jednou šel farář po ulici a…“, můžete si být téměř jisti, že bude následovat nějaká anekdota – o tom jak jsou faráři třeba nudní, falešní či hloupí. (Nepodezírám teď vás, že si to taky myslíte. Navíc mám radost, když vidím, že jste pozornými posluchači. – Ale ve výzkumech, když se lidí ptali, kterým povoláním nejvíce a nejméně důvěřují, skončili faráři skoro na posledním místě, spolu s uklízečkami.)

Ježíš v dnešním evangeliu vypráví podobenství o ztracené ovci. A začíná ho tím, že mluví o jakémsi pastýři, který měl 100 ovcí. Vyprávění o pastýřích, ta asi byla mezi tehdejšími lidmi kolem Ježíše hodně populární, hodně jich kolovalo mezi lidmi. Ale jaká vyprávění! Pastýři byli v galilejské společnosti především častým tématem vtipů. Protože byli nevzdělaní, protože žili kdesi na okraji společnosti, a pro svojí práci se neúčastnili ani náboženského života spolu s ostatními. Pastýři tehdy měli asi tak dobrou pověst jako faráři dneska.

Když tedy Ježíš začíná své vyprávění o pastýři, mohli lidé čekat nějakou anekdotu. A nutno říci, že to ještě chvíli jako anekdota pokračuje. Ten pastýř měl totiž sto ovcí, ale když se mu zatoulala jedna z nich, nechal zbylých 99 na pustém místě, a vydal se za tou jednou ztracenou. Co je to za hlupáka? Devadesát devět nechá nehlídaných kvůli jedné jediné? Copak je tohle za uvažování? Selský rozum radí, že měl být rád, že se mu ztratila jednom jedna. Vždyť 99 ovcí mu zůstalo, 99 procent stáda. A tak si jich teď měl více hledět, lépe je hlídat. Starat se o ty zbylé, o většinu těch poslušných, které se neztratily. Ale on se vydá za tou jedinou ztracenou, a ostatní nechá opuštěné – kdo ví, jestli ne napospas nějakému nebezpečí? - Ježíš vypráví – a kdo ví, jak dlouho posluchačům trvalo, než pochopili, že toto není anekdota. Že tohle není historka k zasmání. Že tohle je příběh k poučení, že toto je dokonce vyprávění vzorové, o tom, jak se chová pastýř, který má své ovečky rád.

Zamysleme se nad tím dnešním podobenstvím, je nádherné. A správně pochopené nás vede k radosti, protože: Když pastýř nalezne ztracenou ovci,, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.' - K tomu, abychom podstatu podobenství pochopili, nejlépe pomůže, když se v něm najdeme, když pochopíme, že je to příběh o nás. Jsou dvě možnosti, kde se v něm můžeme vidět:

První možnost je, když poznáme, že my sami jsme jako ta ztracená ovce. Jsme nějak ztracení ve světě, ztracení ve svém životě. Že si nevíme rady, že nemůžeme najít tu správnou cestu. Je tohle naše situace? Jsme podobní té ztracené ovci? Pak se ovšem naše vidění podobenství úplně obrátí. Je to příběh k našemu potěšení. Pastýř ponechal těch 99 nezatoulaných a vydal se za tou ztracenou. V uších nezaujatého posluchače to zní jako vtip. Z pohledu té ovečky je to však neskutečná milost. Pastýř se vydává za ní, za ní jedinou, do její těžké situace. Jí věnuje veškerou svou pozornost. Ji bere na ramena. Z její záchrany se raduje. Měli snad Ježíšovi posluchači, farizeové a zákoníci, problém tohle pochopit? To by museli být opravdu zabednění. Vždyť takto mluví už Starý zákon o jednání Božím, že se vydává jako dobrý pastýř za ztracenými ovcemi svého lidu. – A takto se Bůh vypravuje i za námi. Jsi ztracen, nevíš si rady? Můžeme se ptát každý sám sebe: je tohle skrytá pravda o mně? Pravda, která třeba navenek není vidět a lidé kolem mě o ní nevědí, nebo mi neumí pomoci? Pravda, s kterou se ani neumím svěřit druhým lidem? Pak mohu věřit, že Bůh o mně ví, že on je dobrý pastýř. Pokud ty budeš jako ta ztracená ovce, tak si Bůh neřekne: je to jedno, 99 jich ještě zbývá, ale bude tě hledat. – Někdo je tak skromný, že by se o sobě až bál myslet, že on jediný je Bohu takto důležitý. Co na mně záleží? Vždyť jsou na světě lidí miliardy. A kolik už jich bylo v dějinách, a možná ještě bude? Můžeš slyšet, co si tady připomínáme z Bible: že tě zná jménem, že tebe osobně zachraňuje a povolává ke tvého vlastnímu úkolu v tomto světě. Je to jedno z nejpěknějších vyjádření Boží všemoci: že Boha nijak neunavuje a nezahlcuje, myslet na každého z nás jednotlivě.

Druhá možnost, kde se v Ježíšově vyprávění můžeme najít je ta, že poznáme, že jsme jím napomínáni. Že jsme jako ti farizeové a zákoníci, kterým Ježíš podobenství vyprávěl, aby je pokáral. Oni to vyprávění mohli zpočátku slyšet jako anekdotu, a pastýři se smát, a takto se nad jeho chováním povyšovat. Ponechá těch 99, aby se staral o tu jednu jedinou! Která se navíc ztratila asi svou vlastní vinou. Připadá vám, že se chová divně? Ježíš říká, že ne. Tenkrát svým vyprávěním káral farizeje, koho by takto káral dnes? Třeba ty, kdo si myslí, že lidé, kteří jsou na tom špatně, si za to mohou sami a nezaslouží si pomoc. Bezdomovci, alkoholici, opuštěné matky. - Nebo by dnes Ježíš tímto podobenstvím káral nás, když poměřujeme sbory a církev podle počtu. Když je na bohoslužbách dost lidí, tak jsme spokojení. Když je méně, staráme se nad tím počtem. Církvi však nemá záležet na počtech, ale na každém jednotlivém člověku. – Když Ježíš tohle podobenství farizeům a zákoníkům vyprávěl, chtěl je nakonec přivést k tomu, že oni přece mají být taky takovými pastýři. Oni, lidé věřící, náboženští. Chtěli žít příkladně? Tak ať se to projevuje ne tak, že budou vymýšlet náboženské předpisy, že se budou nad druhé pro svou víru povyšovat, ale ať se to projevuje především tak, že budou dobrými pastýři. Po vzoru Božím, a po vzoru toho, co dělal Ježíš. - Ať jsme my jako dobří pastýři. Je to potřeba, máme takto myslet na lidi kolem nás. Vzpomenout si třeba na jednoho jediného člověka, který potřebuje právě naší pomoc. Protože tady nejde o množství, ale o jednotlivce. Je někdo takový, na koho si vzpomínáme? Komu máme být my pastýřem? Přemýšlejme, třeba je někdo, za kým může Pán Bůh poslat jenom nás. Bylo by pěkné, kdybychom my mohli takového ztraceného člověka dovést ho k Pánu Bohu, ale to může být taky třeba až druhý krok. Tím prvním může být prostě to, že si na něho vzpomeneme, že nám bude chybět, že ho vyhledáme, budeme se starat o jeho nouzi a my mu pomůžeme. V zastoupení Božím.

Tak, mé kázání zdaleka netrvalo 30 minut, a teď nakonec se dá shrnout i do několika slov: Bůh je dobrý pastýř. Buďme my pastýři.

Děkujeme ti, Pane Bože, za ty, kterým ovazuješ rány a bereš je na ramena.
Dej nám čerstvou mysl a sílu a vytrvalost, abychom dovedli být pokornými pastýři svých bližních.

JEŽÍŠŮV HUMOR V

Mt 7,1-5 Trám ve vlastním oku nepozoruješ?
Nesuďte, abyste nebyli souzeni. 2 Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. 3 Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? 4 Anebo jak to, že říkáš svému bratru: 'Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka' - a hle, trám ve tvém vlastním oku! 5 Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.

Nejdříve anekdotu: Jednou maminka slyší, že v dětském pokoji je křik, a tak se tam jde podívat. Najde své dva syny, jak se tahají a perou. Odtrhne je od sebe a ptá se: „Povězte mi, co se tady stalo.“ A jeden ze synů odpovídá: “Všechno začalo tak, že mi brácha vrátil facku.”

Přátelé v Kristu,
na těch našich dětech často vidíme, jací jsme i my dospělí. Ty děti to ještě prozradí tak bezelstněji, my dospělí už dovedeme své prohřešky lépe skrývat. Ale platí to i u nás a všeobecně, co tady na těch dvou chlapcích: že sami sebe dovedeme všemožně omluvit, a ty druhé všemožně pomluvit. Pro své vlastní jednání najdeme snadno ospravedlnění, zatímco ty druhé snadno odsoudíme. Je to jakási obecná lidská potřeba, že sami sebe potřebujeme vidět jako dost dobré. Sami sebe bychom rádi ospravedlnili. A pomáháme si k tomu i tím, že ty druhé pomlouváme, abychom se pak ve srovnání s nimi mohli vidět jako lepší. Je to někdy opravdu až směšné, že třeba udělám stejně špatnou věc, jako někdo druhý, ale sám pro sebe najdu omluvu, třeba velmi složitou a šroubovanou, ale omluvu, zatímco pro toho druhého mám kvůli stejné věci dost přímočarý odsudek. Každý bychom si hravě dovedli domyslet tu scénku s oběma bratry, jak probíhala od počátku. Ten, kdo s fackou začal, si určitě myslel, že ji dává právem, zatímco ten fackovaný ji vnímal jako nespravedlnost, kterou on teď musí spravedlivě oplatit. A tak dále.

Pán Ježíš v dnešním evangeliu mluví o tom, že při souzení druhých máme trám ve svém oku, který nevidíme, ale zato vidíme třísku v oku toho druhého. To, co tady Ježíš říká, je mimochodem taky výborný postřeh psychologický. Velmi výstižně popisuje, jak takové souzení druhých probíhá. Trám v oku mém a tříska v oku toho druhého. Co to znamená? Všimněme si na tom dvou věcí. Zaprvé: tříska a trám jsou ze stejného materiálu, stejné povahy, obojí je dřevěné. A skutečně: nejvíce nám na druhých vadí to, co je podobné nám, naším vlastním chybám a slabostem. Slabosti druhých nás dráždí jako připomínky naší vlastní slabosti. Ten, kdo je sám lakomý, bude alergický na to, když uvidí lakotu u někoho druhého, a tak podobně. Jako bychom na druhé promítali svá vlastní slabá místa. A ta druhá věc už z toho vlastně vyplývá: trám v oku mém a tříska v oku toho druhého. Trám a tříska se liší hlavně velikostí. Ty slabosti, které poznávám u druhého, třeba vůbec nejsou tak velké a závažné, jak se mi zdají, ale rostou především v mých očích, já je zveličuji - protože mě rozčilují. Zlobí mě mnohem více než by měly, právě proto, že jsou připomínkou mých slabostí vlastních.

Pokouším se o prázdninových nedělích letošního roku vybírat texty z evangelia, v kterých se ukazuje Ježíšův humor. A v tom dnešním textu je snad vtipnost nabíledni: představte si někoho, jak má v oku trám. Celý trám, veliký kus dřeva. Ta Ježíšova představa by se dala i nakreslit, třeba jako políčko v krátkém komiksu: jak kdosi stojí, má trám ve vlastním oku, ale o to se moc nestará, jeho větší starostí je, že domlouvá komusi druhému, který má v oku třísku.

Trám v oku – nakreslit by to šlo, ale v reálu to možné není, řekneme si. A přece myslím že vím, o čem tady Ježíš mluví. Někdo má v oku trám, tak veliký, že toho druhého vůbec nevidí. Myslí si sice, že ho vidí, ale to jen jeho vlastní iluze. Vůbec není schopen toho druhého vidět pravdivě. Vůbec není schopen na něm vidět něco dobrého. Všechno na tom druhém vidí jako špatné. Ať ten druhý udělá co udělá, náš člověk si všechno vyloží v jeho neprospěch. Znáte to? Na někoho nakládáme své posuzování jako těžkou kládu. Vidíme na něm více špatností, než vůbec má. A vychází nám z toho, jako by ten člověk byl snad přímo ďábel, zákeřný, zlý, podlý, jakoby nemyslel po celý čas na nic jiného, než jak nám ublížit. – Vzpomínám na jednu zbožnou ženu, která nesnášela svou sousedku: „Ta moje sousedka, to je úplná čarodějnice. Celý čas přemýšlí jen nad tím, kde by komu ublížila, všechny jen pomlouvá, už se rozhádala úplně se všemi.“ – Tak tohle byla kláda. A ta paní odsuzovačka si myslela, že mluví pravdu pravdoucí. Možná byla ta sousedka opravdu zlá, ale copak můžeme někoho takto odsoudit? - A kolik dalších lidí chodí po světě s takovou kládou ve svém oku, s takovým nekompromisním souzením, které už vůbec není schopno vidět pravdivě a vidět ve světě nebo na druhých lidem něco dobrého?

Někdo z nás má v oku trám, někdo jiný třísku. K souzení máme blízko všichni. Nevidíme ty druhé pravdivě. Jen Bůh jediný zná pravdu o lidském srdci, zná celou špatnost hříchu. A o Bohu je přesto řečeno, že nás má stále ještě rád, že má pro nás naději. To si jen my lidé falešně vylepšujeme své sebevědomí, když odsuzujeme druhé lidi. Mám ovšem dojem, když tak jako farář poslouchám lidské příběhy, že se všichni plácáme ve stejném blátě, v podobných hříších a slabostech. Upokojovat se tím, že na druhých tu špínu lépe vidím? To by byla hloupost.

A tak nám Ježíš prostě říká: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Nesuďte, neodsuzujte druhé, nevynášejte o nich hodnotící soudy. Znamená to, že nemáme odsuzovat ani zjevné hříšníky, ani ty, jejichž hřích je zřejmý a očividný? – Odpovím názorně, ukázkou toho, jak jednal Ježíš. Jednou za nim přivedli ženu cizoložnici (J 8,1-10). Byla při cizoložství přistižená, a tak o jejím hříchu nemohlo být pochyb. A farizeové po ni házeli nejen svými odsudky, nejenom slovy přikázání, mysleli si, že mají právo po ni hodit i kamenem. (Ostatně takový rozdíl to zase není, naše soudy a odsouzení jsou taky jako takové kameny, které po druhých házíme. Také bolí a ubližují.) A co na tu ženu cizoložnou Ježíš? Nejprve mluví k těm, kteří ji přivedli: „Kdo jsi bez hříchu, první hoď na ni kamenem." Kdo jsi bez hříchu… Když to farizeové uslyšeli a když se v tichosti a moudře rozešli, mluví Ježíš k té ženě. „Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji.“ Ani on, který jako Boží syn znal její hřích pravdivě a cele, ji neodsoudil. A ještě ji řekl: „Jdi a nehřeš více.“ To byla výzva pronesená už k té ženě samotné. „Ty jdi a nehřeš více.“ Rozumím tomu, co ji řekl, tak, že o dobrý a spravedlivý a zbožný život máme usilovat každý sám u sebe. Sami sebe poměřovat slovem Božím. Sami už dnes činit pokání, abychom se nemuseli obávat Božího soudu jednou nakonec. A nemáme si své sebevědomí falešně vylepšovat tím, že odsuzujeme druhé a povyšujeme se tak nad ně.

Vyznání vin: - Vyznáváme, že je to pravda o nás, že vidíme chyby snadněji na druhých než na sobě. Vyznávám, že jsem hříšný člověk.
- Věříme však, že ty nám odpouštíš všechny viny, kterých upřímně litujeme.
Chceme teď vedle sebe stát jako sestry a bratři, bez všech předsudků a obviňování.
Odpouštíme těm, kdo se proti nám provinili.
Slovo milosti: Bůh odpouští tobě všechny nepravosti,
uzdravuje všechny nemoci tvé,
vysvobozuje od zahynutí život tvůj.

JEŽÍŠŮV HUMOR VI

Mt 23, 23n Velblouda spolknete!
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. 24 Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!

V devadesátých letech se v naší společnosti ujalo jedno vtipné úsloví: „Peníze až na prvním místě.“ Začalo se používat o lidech, kteří vědí, že by peníze neměly být v našem rozhodování na prvním místě, kteří to však u sebe ve skutečnosti takto mají. Peníze jsou pro ně „až“ na prvním místě.

Přátelé v Kristu,
zdá se, že je tomu tak někdy i v církvi. Že se v ní často mluví o penězích. Že se živost církve často hodnotí podle toho, kolik lidé dávají. – Přitom je jasné, že peníze na prvním místě být nemají. V církvi by to mělo být dokonce jasnější než jinde, že peníze nejsou to hlavní. Jsou jiné hodnoty, které mají mít v srdci věřícího člověka přednější místo. Ježíš řekne právo, milosrdenství a věrnost, nebo tutéž trojici můžeme přeložit i jinak, slovy, která používáme běžněji: spravedlnost, milosrdenství a víra.

„Peníze až na prvním místě.“ Ta situace, že někteří takto zaměňují pořadí hodnot, ovšem není nová. Vždyť se podívejte, co říká Ježíš v dnešním evangeliu. Mluví k farizeům a zákoníkům, tedy k těm, kdo se snažili o hluboký a upřímný duchovní život, a nazývá je pokrytci. Protože se zabývají věcmi malými a ty velké jim unikají. Starají se o to, z čeho všeho platit desátky, tedy peníze jsou pro ně důležité, a při tom nedbají na to, co je důležitější: na právo, na milosrdenství a na věrnost.

Aby Ježíš názorně popsal, jakou chybu farizeové a zákoníci dělají, používá k tomu vtipného přirovnání. Říká, že cedí komára, ale polykají velblouda. Dávají si pozor, aby nespolkli komára, a ani si nevšimnou, že spolkli celého velblouda. Jde o přehánění, které je pro Ježíše typické. A ta použitá představa je humorná: jak někdo polyká velblouda, celého velblouda, a prý to ani nezpozoruje. – „Cedíte komára, ale velblouda spolknete.“ Malé vysvětlení: Proč je tady řeč zrovna o komárovi a velbloudovi? Možná víte, že židé rozlišovali zvířata na čistá a nečistá. Ta, která patřila do kategorie nečistých, ta nesměli pojídat. A mezi zvířaty nečistými ten nejmenší byl komár, zatímco největší byl – velbloud. Ostatně velbloud je vůbec největším zvířetem, které tehdy židi znali. Cedíte komára, říká Ježíš, a to židé skutečně dělali, když pili, že si dávali na nádobu plátýnko, aby s vodou nepozorovaně nevypili i komára, a tím nepožili nečisté zvíře. Ale velblouda spolknete! Malých věcí si všímáte, ale těch větších si nevšimnete vůbec. Málo závažným věcem věnujete mnoho pozornosti, zatímco ty opravdu závažné a podstatné vaší pozornosti unikají. Nedbáte na to, co je v nejdůležitější: spravedlnost, milosrdenství a víra.
Někde jsou peníze až na prvním místě, někdy i v církvi. Několikrát jsem v poslední době byl ve sborech, které se trápí zdá se nejvíce tím, že nemají peníze. U nás ve sboru to není tak zřetelné, protože máme i jiné příjmy. Přesto nám možná hrozí pokušení podobné. Že se nám do popředí pozornosti dostanou hodnoty počitatelné, zatímco ty podstatnější, které změřit a spočítat nejdou, naší pozornosti uniknou. Od evangelíka se očekává, že by měl chodit na bohoslužby, měl by platit salár a třeba i jednou za rok přijít pomoci s uklízením kostela. Za všechno toto můžeme dělat čárky. Nikde je nepíšeme skutečně, ale třeba ve své mysli a paměti ano. Kdo toto plní, je považován za dobrého evangelíka. Ale kdo ví a kdo se stará, jak je to s naší vírou, jak je to s naším milosrdenstvím, jak je to s naší spravedlností? Takové věci nejdou změřit, a často unikají naší pozornosti.

Ježíš tady dnes použil vtip o těch, kdo nepozorovaně spolknou velblouda. Ta představa je k zasmání. A skutečně je směšné, pokud nám unikají ve víře věci podstatné. Pokud jsme ochotni „spolknout“ i velké prohřešky proti věrnosti, spravedlnosti, milosrdenství. To jsme pak my křesťané oprávněně tématem humoru a vtipů. Jistě znáte ty scény z mnoha komedií o církvi. Například: zbožné ženy, v kostele se dlouze modlí, s vážnými obličeji, nevynechají žádnou bohoslužbu, ale to jen proto, aby za kostelem mohly klevetit. Chtějí vypadat zbožně, ony chtějí opravdu být zbožné, a vlastně si ani neuvědomí, jak ubližují svými pomluvami. Velblouda přehlédnou a spolknou. - Anebo: znám kazatele, který často konzultoval s jednou slečnou její pocity viny, scházeli se na faře, dlouze rozebírali, co ta ustaraná dívka dělá špatně a co si přičítá zbytečně, až jednou skončili v posteli. Jakoby nepozorovaně, samospádem, až se tomu oba možná i divili. Cedili komáry, a nakonec měli pocit, jakoby spolkli velblouda.

Takže: věnujme pozornost podstatným věcem. Jestliže v církvi a v našich srdcích chybí spravedlnost, milosrdenství a víra, jsme na tom opravdu špatně. I kdybychom měli hodně peněz. Hodnotám nejdůležitějším máme věnovat největší pozornost. Jsme směšní, pokud polykáme velbloudy. – Ale, přece jen to není všechno. I na toho komára pozor dávat máme. Ježíš řekne, že ty podstatné věci máme činit, ty především, ale ty ostatní nezanedbávat. Ano, spravedlnost, milosrdenství a víra, ty především, s těmito hodnotami církev stojí a padá – ale i peníze jsou pro církev důležité. I to, abychom chodili pravidelně na bohoslužby. Nakonec i to, abychom dle svých možností pomohli s úklidem kostela. Důležité věci činit, ale ani ty méně důležité nezanedbávat. To bychom byli v druhém extrému, kdybychom pořád mluvili o věcech duchovních, a přitom zapomínali na hmotné potřeby církve. - Peníze nemohou stát v církvi na prvním místě. Mezi povinnostmi členů církve, které zmiňují církevní řády, stojí až na posledním místě. Ale na tom posledním místě stojí, nejsou nezmíněny. – Jestlipak vůbec víte, jak to v našich řádech je? To, co církev od svých členů žádá, je rozděleno do 7 oblastí. Na prvních místech toto: „aby pilně četli Písmo svaté, aby setrvávali v bratrském obecenství života kolem Slova Božího a svátostí“. Ale nakonec je zde i toto: „aby nesli odpovědnost za zajištění hmotných potřeb církve.“ – To prvořadé činit a to druhořadé nezanedbávat.

A ještě jednou se vracím k té věci, kde Ježíš použil žert, vtip, který nás oprávněně zarazí: jak se to vlastně může stát, že polykáme velbloudy? Ježíš by měl pravdu, kdyby stejné slovo použil i o nás, tím jsem si jistý, ale jak je to vůbec možné? Jak to, že nám v životě unikají podstatné věci? A že si to vůbec neuvědomujeme? Jsme málo bdělí, málo pozorní k tomu, co je skutečně důležité. Kus života prožijeme v jakémsi polospánku. – Jak to, že máme takový nepořádek v hodnotách? Že nás tak zaměstnává cezení komárů, méně důležité hodnoty se dostávají do popředí naší pozornosti - zatímco ty nejdůležitější hodnoty chřadnou někde na periférii našeho zájmu? – Jsme málo bdělí. Málo pozorní vůči Bohu. Bible říká, že když budeme hledat Boha v našem životě, všechny hodnoty se srovnají na své správné místo. A Ježíš řekne, že je vlastně jen jedno jediné přikázání, přikázání lásky, které shrnuje všechna ostatní. Je dvojjediné, Jeho první půlka je: Milovat budeš Boha svého, a druhá půlka: Milovat budeš bližního svého jako sebe sama. To je vše. Na tom spočívá celý Zákon a Proroci. Taky všechna přikázání církevní. – A církevní otec Augustin řekl: Když je Bůh v našem životě na prvním místě, pak je všechno na správném místě.

Pane Bože, dej nám prosíme světlo poznání, jak je to s našim žebříčkem hodnot.
Dej nám vůli a trpělivost, abychom nepřehlíželi to, co je nejdůležitější,
a abychom nepomíjeli ani ostatní důležité hodnoty.
Ať se všechny věci u nás dějí v lásce, to si přejeme, o to se chceme více snažit.

JEŽÍŠŮV HUMOR VII

Mk 7, 24-30 Ovšem, pane, jenže…
Ježíš vstal a šel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Nemohlo se to však utajit; 25 hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám; 26 ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. 27 On jí řekl: "Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům." 28 Odpověděla mu: "Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech." 29 Pravil jí: "Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery." 30 Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč.

Spisovatel Lewis napsal knížku o způsobech, jak člověka pokouší a ničí ďábel. Ta knížka se jmenuje Rady zkušeného ďábla. Obsahuje smyšlené dopisy, které napsal jeden zkušený ďábel jednomu ďáblu učedníkovi. A jedna z těch rad je taková: můžeš člověka dostat například přes jeho pokoru. Pokud je pokorný, vnukni mu myšlenku, ať je na svou pokoru pyšný. A potom ať si zase obráceně všimne své pýchy, a ať se pokorně trápí nad tím, že pyšný byl. Ať se svou pýchu snaží překonat, a když se mu to povede, ať je zase pyšný na to, že se mu to povedlo. A tak dále. Takhle ho uvrtáš stále hlouběji do zoufalství. Ale nezkoušej to příliš dlouho, radí zkušený ďábel tomu méně zkušenému, mohl bys v tom člověku probudit smysl pro humor. Pak by se ti jenom vysmál a šel si lehnout.

Přátelé v Kristu,
také dnešní příběh z evangelia je o osvobodivé síle humoru. Ale možná mu takto nerozumíme, pokud jsme zvyklí číst evangelia jako knihy vážné a důstojné. Takže postupně: Nejdříve ta zpráva evangelia skutečně vážná je. Za Ježíšem přichází matka, která je v těžké situaci: její dcera má nečistého ducha. Je posedlá ďáblem. Dnes bychom řekli: je duševně nemocná. Nedočítáme se tady, jak se její nemoc projevovala. Možná cosi vykřikovala, možná byla zběsilá, možná naopak otupělá. Každopádně bylo jasné, že její nemoc je od zlého. A matka přichází za Ježíšem, aby ji pomohl. Naléhavě ho prosí. Přišla a padla mu k nohám. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery.

A teď Ježíš reaguje zvláště. On žádost té ženy odmítá, příkře ji odmítá – protože je pohanka, Syrofeničanka. A Ježíš dokonce připomíná, že Izraelci nazývali pohany jako psy, mluvili o nich jako o pohanských psech. Izraelci jsou Boží děti, zatímco pohané jsou před Bohem níže, jako psi. Psi pod stolem, u kterého stolují Izraelci. Izraelci jsou Boží povolaní a vyvolení, pohané jako by jen psi u Božího stolu. A Ježíš té ženě říká, že on byl poslán především k Izraelcům. Aby sloužil jim. Aby jim přinesl pokrm Božího slova. Aby se s nimi radoval a tak jim ukazoval, jaké to bude jednou v Božím království. – To co Ježíš té ženě říká tedy zní jako příkré odmítnutí. Proč Ježíš mluví takto? Musím k tomu povědět pár slov: Ježíšova odpověď je především výrazem odpovědnosti za tehdejší izraelský lid. Chtěl obnovit nejdříve Izrael, aby Boží lid vcelku přijal ten Boží úkol, ke kterému si ho Hospodin už dávno vyvolil. Teprve pak se Izrael má stát služebníkem všem ostatním národům. V Ježíšově době stále žila naděje, že k takovému obnovenému Izraeli se budou sbíhat pohané, s touhou nechat se od něj poučit, a přidat se k jeho víře. Ježíš chtěl tedy nejdříve obnovit vlastní společenství, aby to pak mělo misijní sílu směrem k ostatním lidem. – A tento důraz je ostatně aktuální i dnes. Jen zdravé společenství dává křesťanům sílu, aby mohli pomáhat a svědčit ostatním lidem. Pokud křesťanské svědectví nebude mít svou oporu v živém a věrohodném společenství, nebude věrohodné ani toto svědectví.

Syrofenická žena přišla požádat Ježíše o pomoc, a on ji odpověděl bonmotem, vtipným rčením: "Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům." Přece nebudu psy krmit dříve než děti, pohanské psy dříve než Boží děti. - Tímto slovem ji Ježíš určitě nepomohl. A pokud se doteď cítila špatně, hrozí, že ji Ježíšův humor srazí ještě hlouběji. Že prý jsme jen psi, a že si musíme počkat, slyší ta žena. A co ona na to? – Zareaguje úžasně. Ona přijímá Ježíšovo slovo jako výzvu. Ne jako urážku, ale jako pobídku. A odpovídá mu na stejný způsob, jakým on mluvil k ní. Kontruje vtipně, jiným bonmotem. Odpověděla mu: "Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech." Ano, možná jsme my pohané před Bohem jako psi, ale i pro ty psy snad spadnou nějaké drobty aspoň pod stůl. Když děti nadrobí chléb na stole, mohou sníst psi drobty pod stolem. Ta pohanka očekává: i na nás snad dopadají drobty boží milosti, i když jsme o úroveň níže. – Řekl, jsme, že ta žena zareagovala úžasně. Pomysleme: ta žena byla skutečně ve vážné situaci, smutná z toho, co potkalo její dceru. Myslíme si, že v těžké situaci, například v situaci těžké nemoci, se má mluvit jenom vážně? Hodí se do ní jen smutek? Že se nehodí takovou situaci zlehčovat vtipem, humorem? Ale tady dnes vidíme, že právě toto ta žena udělala. Přišla pod tíhou vlastních starostí, a ona se přesto v tuto chvíli ve své mysli pozvedla, jako by ji Ježíš svým bonmotem nahrál, a ona odpovídá na stejný způsob. Její duch se vzmůže, a ona svým humorem situaci odlehčí. Kdyby chápala Ježíšovo slovo jako urážku, zůstala by sražená ještě do většího smutku. Ona ho však zužitkovala jako přihrávku na smeč.

A Ježíš její odpověď přijímá. Má smysl pro humor, a proto ho nejen sám dělá, ale také ho přijímá od druhých. "Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery." Pro toto slovo bude tvá dcera zachráněna. Tady byla prolomena nadvláda zlého ducha. Ježíš pochválil to, jak ta žena promluvila. Líbilo se mu její spolehnutí, že Bůh je přece Bohem všech lidí. Líbila se mu její pohotovost, její vtip.

Milí přátelé, jsou v našem životě někdy chvíle, kdy máme trápení nad hlavu. Jsou i takové, kdy je situace těžko zvládnutelná. Pomyslete, ta žena v dnešním evangeliu měla pomatené dítě, jak to pro ni muselo být těžké. Může se to stát i nám, že se dostaneme do stavu, který nám bude připadat beznadějný, bez východiska. Ale pokud křesťanovi připadá nějaká situace jako beznadějná, musí to být jistě přičiněním ďáblovým. Copak je to možné, aby věřící člověk ztrácel naději? Vždyť Bible má naději pro všechny situace, a v Ježíši Kristu ji máme i pro chvíle umírání a smrti. Pán Ježíš tu naději pro všechny ukázal ve svém zmrtvýchvstání. A od té chvíle je to pro křesťany tak, že nás mnoho věcí trápí, bolí, ale nemáme se dát ve svých starostech uvěznit. Ďábel nás chce spoutat v beznaději. Je však několik způsobů, jak to vězení rozrazit, a vyjít k radosti a k naději. Například modlitba, nebo zpěv nějaké křesťanské písně, nebo čtení útěšných oddílů z Bible. Dnes jsme viděli, že jedním takovým způsobem je humor, vtip. Ať nám ten Zlý nenamluví, že pro nás není pomoci, to je velká lež! Taková, že se jí sluší vysmát. – Zakončím dnešní kázání citátem z Martina Luthera: „Pokud ďábel neustoupí před citáty z Písma svatého, lze ho nejlépe zahnat výsměchem a pohrdáním, protože on posměch nesnáší.“

Dej námi prosím humor, Pane, a milost, abychom chápali vtip,
ať máme radost ze života a umíme druhé potěšit.

fotogalerie

na kazatelně 05/2008

J 20,19-23 Přijměte Ducha svatého

19 Téhož dne večer - prvního dne po sobotě - když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: "Pokoj vám."
20 Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.
21 Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás."
22 Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého.
23 Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."


Přátelé v Kristu,
dnes jsou Letnice, svatodušní svátky. Svatodušní neděle jako zakončení velikonočního období. Letnice navazují na Velikonoce. V našem příběhu je to vyjádřeno tím, že vzkříšený Ježíš, který vzkládá na učedníky ruce a dává jim Ducha svatého, má na těch rukou ještě rány po hřebech. Dar Ducha je zde Plodem Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. - Co tato teologická věta znamená pro nás? Nejdříve to, že není žádné duchovno bez kříže a bez hrobu. Někdo vás bude ohromovat svými duchovními schopnostmi, třeba řekne, že umí zázračně uzdravovat od různých nemocí. Nebo vám bude vykládat, jaké má zjevení o budoucnosti, nebo o jiných světech. Anebo vám nabídne, že vám řekne pravdu o vás, že má hluboký vhled do lidských duší. Se všemi takovými případy se často setkávám. A běžní lidé před takovými divotvorci žasnou: tihle výjimeční jsou prý skutečně duchovní a mají velkou moc. Právě proto, abychom my dovedli takové činy správně poměřovat, jsem řekl tu teologickou větu:: v evangeliu Letnice souvisejí s Velikonocemi. Ducha svatého udílí učedníkům Ježíš, který přišel přes kříž a hrob. Křesťanské duchovno není nějaké spirituálno povznesené nad svět. Duch svatý je těžce vydobytý bolestí kříže a smutkem smrti. Duch svatý stále svědčí o lidské slabosti a o Boží síle dané z pouhé milosti. Nám křesťanům by měly připadat hodně divné a podezřelé všechny řeči o duchovnu, které neberou vážně lidský hřích a lidskou slabost. Podívejte se, čím je dneska oblepená Ostrava, jakými plakáty. Podívejte se, co se dneska vydává v různých časopisech jako duchovno. Jsou to různé řeči, jak je možné se přenést do jiných světů, jak lze uniknout z pouhé tělesné člověčiny. Blbosti, hlouposti. Pokud jsme poznali Krista, poznáme taky hned, že kdo si myslí, že z naší člověčiny je snadné uniknout, nebere vážně realitu života. Kdykoliv uslyšíte mluvit o duchovnu, o duchu, o duchovní síle, připomeňte si toto: Ježíš, když učedníkům předával Ducha svatého, měl na svých rukou ještě rány po ukřižování. Připomínku své vlastní bezmoci a ponížení od lidí. On poznal lidskou zlobu a nenávist až do konce. On zakusil i své vlastní utrpení až k bolestem umírání. Ano, teď dává ducha svatého. Ale dává ho jako moc, která má tu naší člověčinu oživit, ne nás z člověčiny vyrvat. Duch svatý má stále co dělat s lidskou omezeností a slabostí.
A k této člověčině se taky vztahuje první dar Ducha svatého, o kterém mluví dnešní oddíl z evangelia. Tím darem není nic okázalého a už vůbec nic extatického. Tím darem je odpuštění hříchů. Přesněji: odpuštění či neodpuštění hříchů. Schopnost rozlišit, kdy máme odpustit a kdy odpustit nemáme. – Ano, zase je tady řeč o hříchu. Ani apoštolové, kteří do světa ponesou velkolepou zvěst o slavném vzkříšení, nebudou osvobození od toho, aby hřích nebyl jejich denním chlebem. Stále se na ně bude lepit. A také my se musíme hříchem každodenně zabývat. Kéž bychom to uměli dělat moudře, podle moudrosti dané Duchem svatým. – Mám obavu, že my se souzením druhých a s odpuštěním běžně zacházíme velmi lehkovážně. Jako by na tom moc nezáleželo, co si o druhém myslíme, jak ho posuzujeme, jako by to byly „pouhé“ myšlenky. Nevidíme v tom problém, když máme někoho v mysli zapsaného s kladným znaménkem a někoho se záporným. Jako by nezáleželo na těch slůvkách: „odpouštím ti“, anebo „promiň“. Často odpustit opomineme, jako by to nebylo důležité, prostě to přejdeme. A jako by nezáleželo na tom rozhodování, co odpustit máme a co nemáme. Někdy jsme tolerantní k věcem velmi závažným a škodlivým, které poškozují vztahy mezi lidmi, a jindy se zase urazíme nad věcí, která vůbec závažná nebyla a která třeba ani nebyla zle míněna. Velmi ledabyle někdy zacházíme s odpuštěním a neodpuštěním.
A Ježíš chce nejdříve říci, že to jedno není, jestli někomu odpustíme nebo neodpustíme. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. Komu odpustíte hříchy, tomu je odpouští i Pán Bůh. A komu je neodpustíte, tomu nejsou odpuštěny ani před Bohem. Vaše rozhodnutí odpustit či neodpustit má závažnost. Když někomu hříchy skutečně odpustíte, hned se stane něco s velkým dosahem, hned zakusíte svobodu a uvolnění, ty hříchy se už nebudou nikdy připomínat. Ani před Bohem. Co odpustíte, je jednou pro vždy vymazáno. Na zemi i v nebi. - Zatímco když neumíte nebo nechcete odpustit, provinění zůstává platit, a táhnete je dále jako zátěž, oba, ten, kdo neodpouští a ten, komu nebylo odpuštěno. Hřích tady zůstává se svou závažností i důsledky. Naše rozhodnutí neodpustit má svou závažnost, platí pro celou budoucnost. A rozhodnutí se odkládá až na Boží soud.
Je to pěkné a silné, když umíme odpustit. Skutečně odpustit, už se na druhého nehněvat, už nezatěžovat vzájemné vztahy nenávistí a podezříváním a výčitkami. I věci skutečně špatné a závažné, ano, mnohé hříchy skutečně jsou hnusné a protivné, se dají odpuštěním odstranit, vyčistit, vymazat. Jsem přesvědčen, že Bůh na to pohlíží s radostí, kdekoliv najdeme odvahu a sílu odpustit.
Ale i ta druhá možnost tady je: neodpustit. Když někomu hříchy zadržíme. Když si řekneme: tohle přece nemohu odpustit. Ano, i takto uvažovat můžeme, i tuhle možnost máme, někdy je správné neodpustit. Také Ježíš řekne, že křesťané tuhle pravomoc mají. „Komu hříchy neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Ale dávejme si tady velký pozor! Dnes nám připadá, že odpustit nemůžeme, že vina toho druhého je jasná a jeho hřích tak odporný. Urazil mne! Jednal zákeřně! Ublížil bezmocnému člověku! Až jednou před Pánem Bohem však pochopíme, jak to ten druhý myslel, co prožíval, jaká byla jeho motivace. Možná poznáme, že jeho úmysly nebyly tak nečisté, jak se nám dnes zdá. Možná jednal s dobrým záměrem, jen mu to nevyšlo. Anebo byla jasnost jeho rozhodování utlumena jeho únavou, úzkostí, nedostatkem inteligence. „Ale to jsme nevěděli“, chtěli bychom možná jednou říct na posledním soudu před Pánem Bohem. „Nevěděli jsme, že to ten člověk nemyslel špatně.“ Při lepším poznání bychom měli pro toho člověka, pro viníka, více pochopení a odpuštění. Ano, je to tak, že dnes nevidíme do druhého člověka, do jeho úmyslů. Nepoznáme, nakolik je jeho srdce skutečně zlé.
Je to těžké, poznat pravdu o lidském srdci. Když se tomu chceme učit, měli bychom začít u srdce svého. Vždyť u sebe samých nejprve můžeme vědět, že jsme my lidé velcí hříšníci, plní chyb. Jen si pro sebe obyčejně najdeme omluvu snadněji než pro ty druhé. Ježíš říká v jednom příběhu: „Ty, kdo jsi bez hříchů, ty hoď první po ženě hříšníci kamenem.“ A ani ti farizeové tenkrát nebyli tak zabednění, aby si nepřiznali, že sami jsou hříšníci, a raději se rozešli a kameny neházeli. Nejsme my někdy farizejštější než farizeové? Že své vlastní hříchy vidět nechceme, a držíme se příležitosti, když můžeme někoho odsoudit, a držíme, a užíváme si toho? Protože byl Ježíš velký znalec lidských srdcí, protože znal i nejskrytější myšlenky lidí, s kterými se setkal, proto hodně odpouštěl. A proto se odvážil tvrdit, že i my máme především odpouštět. Hodně odpouštět. S porozuměním a láskou odpouštět. Jako to říkáme v Otčenáši: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Nebojme se toho, nebojme se odpouštět. „Pokoj vám“, říká Ježíš vystrašeným učedníkům.

Apoštolské vyznání víry

Velebím, tě Otče, Pane nebes i země

Mt 11,25 V ten čas řekl Ježíš: "Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.
26 Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.
27 Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.
28 Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.
29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.
30 Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží."


Přátelé v Kristu,
na takový text, jako je ten dnešní, není možné psát složité kázání. To by vypadalo úplně absurdně. Vždyť tu Ježíš říká, že to hlavní tajemství je ukryto před těmi, kdo si myslí, že jsou moudří, před chytrými tohoto světa. - Ty nejdůležitější pravdy lidského života je možno většinou říci jednoduše a prostě. Evangelium se opravdu dá zkrátit na větu, že jsme milováni a proto máme milovat. Jediná obtíž, která zůstane, je ta, že Boží pravdu je člověku obtížné přijmout. Ne pochopit, to není obtížné, ale přijmout.
Prosté věci Boží jsou ukryty před moudrými a rozumnými. Co to znamená? Proč je moudrost tohoto světa a rozumnost těch, kdo jsou lidmi za rozumné považováni, proč jsou podle měřítek Božích nedostatečné? Něco z toho i sami tušíme, když vidíme, jak se za moudré a rozumné vydávají ti, kterým jde jenom o sebeprosazení a o vlastní zisk. V politice, v ekonomice, a často i v církvích. Poznáváme, že „to hlavní“ těmto lidem uniká. Proč je to často tak, že ten, kdo chce být nebo vypadat jako moudrý a rozumný, že se se svým cílem míjí? – Ale už ani na tuto otázku nemůžeme jít rozumováním. Právě toto je zde vyloučeno. Před rozumnými jsou Boží věci skryty. Musíme na to jít z druhé strany. Boží věci jsou zjeveny maličkým. To znamená těm, kdo jsou pokorní, kdo si o sobě moc nemyslí. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.
Všechno je mi dáno od Otce, poví Ježíš. A už to je pravda velmi jednoduchá. Platí i pro nás, když ji dovedeme prostě přijmout. Všechno, co dostáváme, všechno co máme, co zažíváme, dostáváme od Boha Otce. Vždyť od něj pochází všechno, co je. A Ježíš tuto jednoduchou pravdu žije a od Boha všechno přijímá. Přijímá od něj lidi, které potkává, přijímá od něj slova, která má říci. Přijímá od něj sílu ke konání mocných činů, ale přijímá od něj také sílu k nesení utrpení. A také to utrpení přijímá od něj. Kdo z lidí v tom ovšem Ježíše chápe? Kdo je schopný pochopit, že od Boha přijímá všechno, co ho potkává? I jeho nejbližší, jeho učedníci jsou překvapeni tím, co Ježíš říká, co dělá, a vysloveně se hrozí toho, co do jeho života přichází jako úděl kříže. Znovu a znovu se v evangeliu opakuje, že ti, kdo kolem něj byli, Ježíše nechápali, ani zástupy, ani učedníci. Nikdo totiž nezná Syna než Otec. - A také nám se to stane podobně. Když budeme žít s Boha, setkáme se s mnohým nepochopením. Budeme lidem připadat jako výstřední, nenormální. Když budeme dělat věci, o kterých poznáme, že dělat máme, možná nebudeme dělat mnohé z věcí, které se běžně dělají. Budeme sví, ve smyslu: ve svém vlastním povolání. Budeme originály před Bohem. Nebudeme splývat s davem, kde jsou všichni čitelní, protože se dívají na stejné televizní seriály, protože každý problém řeší výbuchem hněvu a protože jim nakonec, přiznaně či nepřiznaně, jde o jediné, o svůj prospěch. To všechno dobře chápeme a známe, to snadno sdílíme s druhými lidmi. Ale žít jinak, smířit se s tím, že budeme pro lidi nepochopitelní, že se nevlezeme do všedních měřítek, že nebudeme konfekční, smířit se s tím, že nás bude znát jen Pán Bůh? To chce odvahu.
Předpokladem takové odvahy je to, že poznáme Pána Boha. Že poznáme, že Bůh je svůj. Že není snadno pochopitelný a manipulovatelný. Že se nedá popsat a vymezit. Že není pojem, není představa, není obraz. Že je živý. Moudří a rozumní tohoto světa nám řeknou, že Bůh je takový – nebo makový. Nebo nám řeknou, že Bůh vůbec není – ale to je taky jen další lidská představa. Naproti tomu maličcí si v těchto otázkách řeknou: na to já nestačím, abych to pochopil, jaký je Bůh. A dětinskou, pokornou mysl to právě že chce. Nikdo nezná Otce, než Syn, řekne Ježíš, a také nám zjevuje – nebo spíše připomíná – že jsme Boží synové a dcery, a co to znamená. Jen jako Boží děti taky poznáváme, jaký je Bůh Otec. Jen jako děti, když máme k Bohu takový důvěrný vztah jako děti, vztah, který je spojením úcty a důvěry. Otce nezná nikdo než Syn. Moudří a rozumní tohoto světa toho o Bohu mnoho napovídají a napíší. Ale jen v blízkém vztahu, v důvěře, ve víře, lze vůbec o Bohu něco pravdivě poznat.
A teď Ježíš začíná mluvit sám o sobě: Pojďte ke mně všichni. My jsme si možná zvykli, že když někdo v tomto světě začne provolávat něco o sobě, když se snaží druhé na sebe vázat, že je to podezřelé. Copak po nás asi bude chtít – a co nás to bude stát? Ale u Ježíše je to jinak: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. „Já vám dám odpočinout“, jak mile to zní. Kdo z nás by si nepotřeboval odpočinout, skutečně odpočinout, od všech starostí a bolestí, taky od nespokojenosti a sebetrýznění? Já vám dám odpočinout, říká Ježíš nadějně. Zároveň je však střízlivý a nadějný, on ví, že jeho nabídka bude lidem připadat jako jho a břemeno. Ví, že to, co nabízí, se moudrosti a rozumnosti tohoto světa jeví jako zátěž a pouta. Ježíš mluví o víře a poslušnosti Bohu, a dobře ví, že to běžnému člověku připadá jako dodatečná přítěž ještě k těm problémům, které už ve světě tak či tak máme. Máme ve světě přece už i tak mnoho břemen a závazků: například hypotéky a lesingy, výchovu dětí, pracovní přetížení. Své nemoci, slabosti a bolesti. A teď do toho ještě církev, farář, Bible vstupují s dalšími nároky, to už je na člověka až moc, na to nemáme čas ani síly. - Ale právě i do takové situace vstupuje Ježíš se svou nabídkou: u mne naleznete odpočinutí svým duším. Já na vás nemám nějaké další nároky. Já vám chci naopak ulehčit. Radím vám, abyste svá různá jha předělali na jediné jho, na poslušnost Bohu, vždyť: Všechno je nám dáno od Otce. Bůh nám dává vše, co potřebujeme. A víra a spolehnutí na Boha je tím jediným břemenem, které máme nést. - Ježíš s poslušností Bohu má svou vlastní zkušenost, je to jeho vlastní jho, a mluví z této zkušenosti, a chce, abychom se od něj učili: Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. – Kraličtí přeložili Ježíšova slova dokonce takto: „mé jho je rozkošné“, a to je už je taky zcela jiný pohled na Velikonoce, než jsme zvyklí: kdo jde s Bohem, tomu není nic těžké a protivné, ani kříž.
Jak předěláme své jho, z toho těžkého lidského, které táhneme světem, na jho Boží, o kterém Ježíš svědčí, že netlačí a netíží? Jak předěláme své jho? Název dnešní neděle nám k tomu poskytuje jeden z nejlepších návodů: Laudate - „Zpívejte.“ Když je vám těžko a krušno, zpívejte. O spolehnutí na Boha, o jeho péči. Zpíval prorok Izajáš ve starozákonním čtení: „Hospodin je má záštita a píseň.“ Kolik jiných písní máme v Bibli. A toto dnešní čtení z evangelia je vlastně taky písní: Velebím, tě Otče, Pane nebes i země. Ve chvílích, kdy je nám těžko, zpívejme. O moudrosti pokorné a tiché, o milosti, která dává odpočinutí.

Velebíme, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými
a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.